Kromě rodných sester nebyl nikdo sv. Terezii tolik blízký, jako její sestřenice Marie Guérinová, která vstoupila na Karmel 15. srpna 1895. Přijala jméno sestra Marie od Eucharistie a během svého noviciátu těžila z myšlenek a zkušeností věkově mladší Terezie, která tou dobou zastávala funkci asistentky novicmistrové. Avšak už ve světě mezi nimi fungovalo těsné pouto. Mariin otec Isidor Guérin byl bratrem Terezčiny matky Azélie a čtenáři Tereziiných memoárů „Dějiny duše“ znají jeho úlohu v příběhu jejího povolání, kdy se postavil rezolutně proti tomu, aby tak mladé děvče vstoupilo do kláštera. Po smrti Zélie byl poručníkem mladých sester a vdovec, pan Martin, neváhal opustit Alencon, aby byl rodině Guérinovéch co nejblíže a přestěhoval se v roce 1877 s rodinou do Lisieux.

Guérinovi měli v té době dvě dívky: Janu (Jeanne), narozenou v roce 1868, a Marii, která přišla na svět 22. srpna 1870. Chlapec, který zemřel při porodu 16. října 1871, se jmenoval Paul. Tyto dvě rodiny vzájemně prožívaly svůj čas, ať už byla děvčata společně v opatství benediktinek, nebo i ve čtvrtky a neděle, kdy se dívky společně hrály nebo pobývaly na venkově v Deauville nebo Trouville.
Marie Guérinová, starší o pouhé 3 roky než Terezie, měla ohnivou povahu skrytou v křehkém těle náchylném k nemocem. Odmalička projevovala uměleckou duši. Excelovala u klavíru a zpívala jako slavík. Byla temperamentní v závislosti na svém zdraví a také bojovala se skrupulemi, což jí vydrželo po celý život. Učila se dobře i přes časté absence ve škole. Velmi dobře ji její matka připravila na první svaté přijímání a Marie později napsala: „Byl to nejkrásnější den mého života. Pocítila jsem volání k řeholnímu životu a s Ježíšem jsme si slíbili vzájemnou věrnost.“ Cesta do kláštera však bude chaotická a nelehká. Marie má velmi bohatou povahu, je přecitlivělá, impulsivní a svírají ji obavy. Také ji mučí nerozhodnost a zdá se, že až Tereziin obřad přijetí závoje v roce 1890 jí pomůže rozhodnout se pro Karmel.

Terezie měla na svou sestřenici bezpochyby velký vliv. Kromě setkávání ve světě a později v hovorně Karmelu, mezi nimi probíhá i častá korespondence. Marie má ke karmelitce důvěru, a tak jí Terezie i na dálku provází a posílá své rady. Marie se často cítí nezpůsobilá k tomuto životu, a tak jí Terezka často připomíná: „Marie, pokud Ty sama jsi nic, pak nesmíš zapomenout, že Ježíš je všechno. Musíš tedy svou malou nicotu ztratit v jeho nekonečném vše a myslet jen na toto jedinečné vše… Nesmíš ani toužit vidět plody získané z tvého úsilí. Ježíše těší, když vidí, jak mu obětuješ tato svá malá nic…“ Když přizná své obavy, které jí brání v přijetí svatého přijímání, odpoví jí: „Když se ďáblu podařilo duši odradit, aby přistoupila k svatému přijímání, dosáhl všeho a Ježíš pláče… Moje drahá, Ježíš přebývá ve svatostánku pro nás, pro tebe samotnou! A hoří touhou, abys mu darovala své srdce… Není možné, aby srdce, které toužebně hledí na Ježíše přítomného ve svatostánku, urazilo Ježíše natolik, aby nebylo hodné ho přijmout…. To, co uráží Jeho srdce, je nedostatek důvěry… Přijímej často, velmi často! To je jediný lék, aby ses uzdravila.“
Víme, jak šťastným byl papež Pius X., který později četl tyto řádky a zvolal: “Na tom musíme rychle zapracovat!” a vydal vlastní dekret o častém svatém přijímání.

Karmel

Pán a paní Guérinovi postupně přijali povolání své dcery jako velkou čest, které se jim dostalo od Pána. Pan Guérin 14. března 1897 napsal: „Nyní mohu klidně zemřít, neboť zanechávám za sebou jasné světlo, které nikdy nepřestane svítit před nebeskou Eucharistií.“ Jeho žena napsala ještě dříve v poslední den roku 1896: „Jak dobrý je Bůh! Otevřel mi oči a dal mi pochopit krásu řeholního povolání.“
Terezie ke cti jejího vstupu na Karmel napsala báseň Roztrhl jsi, Pane, má pouta, kde píše:

„Ó Ježíši, dnes jsi splnil všechny touhy mé! 

Daruj mi, Pane, Hostie své manu! 

Ty jsi slunce, jež mé srdce vábí všude. 

Chci v tvých stopách kráčet, jako Seraf plát; 

nikdy nesmí hruď má propast hříchu znát.“

Velkorysost matky Marie Gonzágy tak umožnila, aby Marie Guérinová mohla vstoupit na Karmel, kde již žily čtyři její sestřenice. A tak se stalo, že Marie Guérinová dne 17. března 1896 přijala hábit a 25. března 1897 složila věčné sliby.
Do řeholního života se vrhla horlivě, což bylo její povaze vlastní. Avšak Terezie musela prokázat psychologické umění, aby pomohla své sestřenici v bojích, které měly následovat. Marie neměla příliš velkou sebedůvěru, byla bázlivá, citlivá až sentimentální a v zajetí sebe samé. Měla také sklon lpět na představené. Terezie svůj úkol brala vážně a snažila se ji nasměrovat k nezištnosti, horlivosti pro spásu duší a napravovat její nevyzpytatelné chování. Napsala ještě dvě básně pro Marii, kde načrtla svůj „učební plán“: Jenom Ježíš a Mé zbraně. Z kladných stránek Marie od Eucharistie byla její upřímnost, okouzlující chování a smysl pro humor.

V září 1897 Terezie zemře. Marie často píše rodičům a podává zprávy o jejím zhoršujícím se stavu. Dopisy mezi dubnem a zářím 1897 skýtají cenné informace nejen o vývoji nemoci, ale i o duševním postoji nemocné. Všimneme si také žádostí o vše, co by nemocné mohlo pomoci, které mladá sestra posílá svým rodičům a Guérenovi se projevují jako štědří dobrodinci kláštera.
I přes závažný zdravotní stav Terezie nepřestává vyučovat svou mladou novicku. Ještě 11. září napomíná Marii: „Musíte být velmi laskavá, nikdy nebuďte přísná nebo hrubá… Včera jste ranila sestru X. … O pár minut později jí jiná sestra učinila totéž. A co se stalo? Plakala… Dvě výtky tak krátce po sobě ji přivedly do opravdu hlubokého smutku, zatímco kdybyste byla laskavá, nestalo by se to…“
Když Terezie zemřela, pokračovala ve své misi pomocí sestry Marie od Eucharistie. Ta 29. května 1899 napsala své matce: „Můj malý anděl mě vede cestou lásky; nepotřebuji vznešené myšlenky, abych mohla kráčet do nebe… Potřebuji jen lásku a celé mé útočiště spočívá v tomto jediném slově. Moje sestřička mne v tomto mnohému učí…“

13. února 1900 umírá paní Guérinová ve věku 53 let. Její dcera to prožívá velmi bolestně, neboť si byly blízké. Ale i zdraví mladé karmelitky se mění a ona postupně upouští od plného dodržování přísné řehole. Přichází první úspěchy knihy Dějiny duše, které sleduje z povzdálí. Utrpení, které přichází po jejím úkonu obětování se Milosrdné Lásce, má jméno tuberkulóza. Zbývá jí 21 měsíců, kdy se v utrpení připravuje na setkání s Bohem. Svátost nemocných přijímá 15. ledna 1905 a umírá 14. dubna téhož roku ve věku 34 let a 7 měsíců. „Nebojím se zemřít. Ó, jaký pokoj! Tam už nebude strach z utrpení. Pán vždy dodá sílu.“ Zemřela po zvolání: „Můj Ježíši, miluji Tě…“

Z Tereziiných pěti novicek byla sestra Marie od Eucharistie první, která se k ní připojila a pod jejím vlivem tak vstoupila do legie malých obětí Milosrdné Lásky. Její modlitba jí pomohla překonat přechod smrti. Jedna ze sester, která ji viděla umírat, napsala o několik let později: „Poté, co jsme viděly umírat sestru Marii od Eucharistie, už se nemůžeme bát smrti.“