Milosrdná láska

V lednu 1895 začíná Terezie na příkaz Matky Anežky psát své vzpomínky. Podnět k sepsání pamětí však přišel od nejstarší rodné sestry Marie od Nejsvětějšího Srdce. Později, v neděli ráno 9. června 1895, na slavnost Nejsvětější Trojice, Terezie při mši svaté pocítí vnuknutí: musí se nabídnout jako zápalná oběť milosrdné Lásce. Pro tento úmysl ihned získává Célinu a velmi snadno i souhlas převorky Matky Anežky. V té době bylo spíš zvykem, že se sestry obětovaly jako oběti Boží spravedlnosti. Na Karmelu v Lisieux to byly např. sestra Marie od Kříže a Matka Jenovéfa. Avšak Terezie se k takové oběti necítila povolána. Sepsala tedy svůj úkon obětování se Milosrdné Lásce a v úterý 11. června poklekla s Célinou před sochou Panny Marie úsměvné a přednesla ho jménem svým i jménem své sestry. Célina příliš nechápe, do čeho byla zapojena, ovšem Terezie právě došla na konec cesty, kterou objevila, cestu důvěry. O několik dní později, když se v chóru začíná modlit křížovou cestu, je uchvácena tak prudkou láskou k Bohu, jako by ji celou zaplavil oheň. Napsala: „Hořela jsem láskou a cítila jsem, že ještě minutu, ještě vteřinu a nebyla bych mohla snést tuto výheň a neumřít při tom.“ Pro ni samotnou je to důkaz, že oběť byla přijata.

V říjnu, když skončily exercicie, dostala Terezie velký dárek. Matka převorka se rozhodla Terezii pověřit duchovním doprovázením, modlitbami a oběťmi mladého seminaristu Abbého Maurice Belliéra. Terezie je nadšena a a vkládá heroickou sílu do velkého množství skromných skutků, které budou odhaleny až po její smrti. Tato svá „nic“ prožívá po celý den, týdny, roky… V každém okamžiku chce kvůli Miláčkovi zapomínat na sebe.

21. března 1896 se konají další volby nové převorky. Muselo proběhnout až sedm kol, než bylo rozhodnuto. Po Matce Anežce od Ježíše, se ujímá vedení opět Matka Marie Gonzága. Jelikož má dispozice měnit funkce sester pro další období, nezvolí překvapivě novicmistrovou Matku Anežku, ale vybere si svou zástupkyni: sestru Terezii od Dítěte Ježíše. V tomto novém období svého řeholního života, musí plně žít svou cestu odevzdanosti. Odpovědnost za novicky je veliká. Čtyři – mezi nimi i rodná sestra Célina a sestřenice Marie - jsou věkově starší, pouze jedna mladší. Navíc ji považují za přísnou. Terezie se cítí příliš malá na to, aby mohla konat něco sama ze sebe a proto prosí o pomoc Ducha svatého: „Pane, jsem příliš maličká, abych mohla živit Tvé děti; chceš-li jim skrze mne dát to, co je vhodné pro každou z nich, naplň mou ruku a já, aniž opustím Tvou náruč, aniž otočím hlavu, budu dávat Tvé poklady duši, jež si ke mně přijde pro potravu…. Veškerou mou silou je modlitba a oběť…“

Na Zelený čtvrtek, 3. dubna, zůstává Terezie bdít v chóru až do půlnoci. Když ve své cele později ulehla, pocítila, jak jí nějaký proud stoupá a vře až ke rtům. V ruce svírá kapesník. Jelikož měla již zhasnuto, nemohla spatřit, co vrhla. Ráno ve světle pootevřené okenice vidí, že kapesník je plný krve. Snoubenec se hlásí! Terezie nemá strach, její oběť je přijata. Po oficiu se Terezie svěří Matce Gonzáze a prosí, aby neměla žádné výjimky z řehole. Ta, poněkud lehkovážně, aniž by byla srozuměna se skutečným stavem, souhlasí… Další noci se situace opakuje. Nyní je povolán doktor La Néele, který se domnívá, že tento problém spočívá v prasklé cévě na krku a předepisuje léky. Terezie si však iluze nedělá, ve svém srdci je v pokoji a radosti: brzy uvidí Toho, kterého tolik miluje!

Ve velikonoční době se však veškerá radost vytrácí. Terezie vstupuje do nejtemnější vnitřní noci: nemá žádný pocit víry. Věřila, že zemře láskou, ale nyní jí vnitřní hlasy našeptávají, že všechny její touhy, obětování a její malá cesta, byly pouhou iluzí. Žádná ze sester samozřejmě netuší, co Terezie prožívá. Jediným světlem je sen v noci 10. května, kdy spatřila španělskou karmelitku Annu od Ježíše, jak jí dává pohlazení. Terezie jí podává několik otázek a ona odpovídá, že brzy zemře: „Slibuji Vám to!“ Ještě dodává, že je Pán s ní velmi spokojen a že je v nebi velmi milována. Po té Terezie upadá do ještě větší temnoty a nicoty.

Během května ji Matka Gonzága pověřuje, aby převzala duchovní péči o dalšího mladého seminaristu, Abbé Roulanda. Pro komunitu zůstane nadále „misionářem naší Matky“, Terezie má tedy druhého duchovního bratra v utajení. Je nadšená. Její dva rodní bratři zemřeli pár měsíců po narození. Nyní jí však Bůh tuto ztrátu vynahradil. Přeci tedy jen má dva bratry a ještě k tomu budoucí kněze!

7. září 1896 začíná Terezie své soukromé exercicie. Vzdává se rekreací a získává další hodiny pro modlitbu a rozjímání. Druhého dne, na svátek Narození Panny Marie,  si připomíná šesté výročí složení svých slibů. Píše Ježíši: „Odpusť mi Ježíši, chci Ti znovu povědět o svých touhách a nadějích, které se dotýkají nekonečna… uzdrav mou duši tím, že jí dáš, v co doufá!!!!“ Její povolání karmelitky, snoubenky a matky jí už najednou nestačí. Cítí, že by ráda „vlastnila“ všechna povolání a to v podstatě mužská: chce být válečníkem, knězem, jáhnem, mučedníkem… Odpověď musí hledat jako vždy v Evangeliu a tak namátkou otevírá Nový zákon a nalézá! Třináctá kapitola Pavlova listu korinťanům skýtá poklad: „Láska je vynikající cesta, která jistě vede k Bohu.“ Terezie napsala plna štěstí: „Konečně jsem našla pokoj… Láska mi dala klíč k mému povolání. Pochopila jsem, že když církev má tělo tvořené různými údy, nechybí jí tím ten nejnutnější a nejvznešenější ze všech, pochopila jsem, že církev má srdce a že to srdce hoří láskou… V lásce jsou obsažena všechna povolání, že láska je všechno, že objímá všechny doby a všechna místa… zkrátka, že je věčná! A tak jsem v přemíře své šílené radosti zvolala: Ježíši, má lásko… konečně jsem nalezla své povolání, mým povoláním je láska! V srdci církve, své matky, budu Láskou… tak budu vším, tak se splní můj sen..!" Sestra Terezie vzdává díky a svůj dopis zakončuje modlitbou a výzvou: „Ježíši, kéž bych mohla říci všem malým duším, jak nevýslovná je Tvá laskavost… cítím, že kdybys dokázal nemožné a našel duši slabší a nepatrnější než je ta moje, zalíbilo by se Ti zahrnout ji ještě větší přízní, kdyby se odevzdala s naprostou důvěrou nekonečnému milosrdenství…“

V měsíci listopadu se uvažuje, že by sestra Terezie mohla odcestovat do Tonkinu, její stav se totiž poměrně zlepšil. Aby se zjistilo, jaká je Boží vůle, modlí se sestry na tento úmysl novénu k sv. Théofanu Vénardovi. Rozlišení vůle je snadné: Terezie opět začíná kašlat a stav se zhoršuje. Na zimu dostává povolení mít v cele ohřívadlo, v prosinci pak přichází den, kdy vyčerpaná není schopná vyjít ze své cely. O Vánocích se cítí příliš slabá a nemůže napsat hru pro pobavení sester. Složí alespoň báseň Klec Jezulátka. 

Začíná rok 1897 – poslední rok jejího života. Svěřuje se Matce Anežce, že doufá, že brzy půjde do nebe. Později napíše bratru Simeonovi do Říma: „Myslím, že můj běh zde na zemi nebude dlouhý.“ Všechno, co od této chvíle napíše, dostává nádech její závěti. Noc víry se stupňuje. Skládá báseň Mé zbraně, kde se projevuje jako bojovnice. Sestry netuší, když vyslechnou báseň, že se na ně Terezie naposledy obrací se svým testamentem...

V dubnu se stav nemocné začíná prudce zhoršovat. Přichází zvracení, silné bolesti v hrudi, kašle krev. Terezie tak postupně opouští všechny části společného života v komunitě. 18. května je zproštěna všech svých zaměstnání. Od Svatého týdne se setkává s Matkou Anežkou, která začíná zaznamenávat její poslední slova. Tyto Poslední rozhovory budou trvat už jen pouhých 5 měsíců… Terezie, která se stále nachází ve své cele, ačkoliv má horečky a záchvaty kašle, nechce marnit čas: šije, skládá básně nebo vede svou korespondenci. Důvěra mezi ní a Matkou Anežkou se velmi prohlubuje. Když se ohlíží, vidí, jak v krátkém čase urazila velký kus cesty. Nyní se vidí takovou, jaká ve skutečnosti je před Bohem: jenom malé ubohé nic.

Měsíc červen tráví ve své cele, jindy venku na invalidním vozíku svého otce. Často ji navštíví ošetřovatelky, novicky nebo sestry, které jdou kolem. O druhém výročí obětování se Milosrdné Lásce popisuje svou vnitřní zkoušku. Nyní chápe, že skutečně existují nevěřící lidé. Přijímá, že se posadí ke stolu hříšníků, jako to udělal Ježíš. Nikdo však nemá tušení, co doopravdy zakouší. Pro okolí zůstává usměvavá a veselá. Každý den píše svůj deník, poznává, že pravá láska spočívá v tom, abychom snášeli chyby druhých. 10. června vznikají fotografie, které vypovídají o jejím povolání: v rukou drží obrázky Dítěte Ježíše a Svaté Tváře. Koncem června se naposledy setkává v hovorně se svou rodinou. Zlom nastává začátkem července, kdy zvrací velké množství krve velké jako kusy jater. Toto období potrvá až do 5. srpna. Terezie však žertuje: „To je něco, když už jsem v posledním tažení!“

8. července ji sestry snesly do nemocničního pokoje Svaté Tváře. Z této místnosti s oknem do zahrady už Terezie nevyjde. Je to její poslední cela, její "lůžko Pána Ježíše". Přestože trpí fyzickými obtížemi (horečky, silné pocení, zácpa, střevní sněť) i duševními útrapami, zůstává její tvář nezměněna, a proto se některé sestry domnívají, že není opravdu nemocná. Musí snášet netaktnost a podezíravost svých sester až tak, že jednou je skutečně na pokraji nervového zhroucení. Doporučuje, aby se v přítomnosti nemocných nenechávaly silné léky…. 

Průběh nemoci je střídavý. Někdy se cítí lépe, jindy se stav prudce zhoršuje. V dlouhých chvílích samoty a nečinnosti, se jí v paměti odvíjí celý její život: „Ach, jak krátce jsem žila! Život se mi zdál vždycky velmi krátký. Dny mého dětství se mi zdají jako včera. Ale žiji jenom pro dnešek.“ Koncem srpna její velké utrpení končí, přestože zůstává horečka, žízeň a veliká tíseň. 30. srpna ji Célina naposledy fotografuje na jejím lůžku před nemocničkou. Je to poslední návštěva Nejsvětější Svátosti a Terezie pro ni otrhává růže a přitom říká sestrám: „Posbírejte dobře tyto lístečky, sestřičky, později vám poslouží, abyste působily radost… Neztraťte ani jeden…“ Jak plyne čas, Terezie stále méně mluví, rychle hubne a slábne. Není už schopná ani učinit znamení kříže. Její dech je stále kratší a kratší… Přichází poslední den jejího života...