Génius má svou cenu a o nejmladší dceři manželů Martinových to rozhodně platí. Dětské hry a tanečky děvčátek nebyly nic pro Terezii. Ve velké společnosti dětí se necítila příjemně a zdálo se, že nejlépe je jí ve společenství svých rodných sester a ještě několika dalších dětí. Ze všech jí však byla nejbližší její starší sestra Pavlína.
Terezie ji brala jako svou druhou matku. Pavlína byla její první malou učitelkou a vzorem. Jednoho dne jí však oznámila, že se rozhodla vstoupit do kláštera karmelitek v Lisieux. Teprve devítiletá Terezka byla zasažena na nejcitlivějším místě. Opět se jí svět ukázal jako vyhnanství a svůj smutek popsala takto: „Ztratila jsem svou druhou matku. Ach, nemohu vyjádřit muka svého srdce. V jediném okamžiku jsem pochopila, co je to život. Do této události se mi nejevil tak smutným, ale teď se mi zjevil v celé své skutečnosti. Pochopila jsem, že není ničím jiným, než neustálým trápením a loučením… Prolévala jsem hořké slzy."

Panna Maria úsměvná

Během zimy, po vstupu Pavlíny na Karmel, postihla Terezii záhadná choroba. Lékaři diagnostikovali vše možné od nervového zhroucení až po zánět ledvin. Ona sama si myslela, že je obětí útoku ďábla. Ať to bylo cokoliv, v té době nebyli lékaři na úrovni, aby stanovili správnou diagnózu. Intenzivně ji bolela hlava a trpěla nespavostí. Jak nemoc postupovala, začala si na těle vybírat svou daň. Přidaly se záchvaty horečky, třas a dokonce halucinace. Při psaní svých vzpomínek to popsala: „Všechno mi nahánělo hrůzu, má postel se zdála být obklopena děsivou propastí. Některé hřebíky na stěnách v místnosti na sebe vzaly podobu velkých černých spálených prstů, až jsem od strachu křičela. Jednoho dne, když se na mne tatínek usmíval a držel přitom klobouk v ruce, před mýma očima se proměnil do nepopsatelně strašného tvaru, že tatínek odešel zalitý slzami…“ Žádná léčba však nepomáhala.

13. května 1883, když měla Terezie další ze svých záchvatů, otočila hlavu k soše Panny Marie, kterou kdysi zakoupil její otec a u které se rodina každý den modlila. Stála v blízkosti její postele. Její sestry, které na ni dohlížely, poklekly a vroucně se modlily za její uzdravení. „Najednou“, píše Terezie, „tvář Svaté Panny vyzařovala takovou laskavost a lásku… Usmála se na mne, jak jsem byla šťastná.“ Terezie byla uzdravena.

Již krátce po vstupu Pavlíny do kláštera karmelitek učinila Terezie rozhodnutí, že i ona jednou (a brzy) na Karmel vstoupí. O své touze směla promluvit s převorkou. Ta jí odpověděla, že její motivací musí být jenom Ježíš, nikoliv její sestra Pavlína a že má přijít, až vyroste. Během nemoci se její rozhodnutí ještě více upevnilo. „Jsem přesvědčena, že myšlenka na to, že jednoho dne se stanu karmelitkou, mi dala sílu žít“, řekla později. Když se uzdravila, byla již plně odhodlaná udělat něco velkého pro Boha a bližní. Pomýšlela na sebe jako na novou Janu z Arku, která se bude věnovat záchraně nejen Francie, ale celého světa. O deset let později odvážně prohlásila: „Narodila jsem se pro slávu.“ Tak dala najevo další velké téma svého života. Svůj život vnímala jako poslání dát svůj život za spásu druhých. Chtěla toho dosáhnout tím, že se stane svatou. Pochopila, že však její sláva bude skryta zrakům ostatních lidí až do doby, než ji Bůh sám nezjeví.

Ve věku deseti let si už dokázala vytyčit cíl svého života. Byla natolik chytrá, aby si uvědomila, že tato cesta se však neobejde bez utrpení. To, co však zůstalo utajeno jí, byl fakt, čím bude muset sama projít, aby si tuto slávu vydobyla.

„Duchovní mučednictví“, to mělo být její bitevní pole v nadcházejících letech. Bylo přerušeno pouze obdobím, kdy se připravovala na první svaté přijímání. Ve věku 11 let, 8. května 1884, dostala Terezie svůj „první Ježíšův polibek lásky“. Zakusila intenzivně pocit sjednocení s Ním, kdy se On zcela bez výhrad dává jí a ona se oddává Jemu. Eucharistický hlad se stal jejím každodenním společníkem. Potvrzení „svátosti lásky“ tedy biřmování, přijala 14. června 1884. Byl to pro ni zážitek duchovního vytržení. Hned nato však ale dívka upadla do prudké nemoci skrupulí, která trvala celých dlouhých sedmnáct měsíců. Žila v neustálém strachu z hříchu, který narušoval její pokoj. Často plakala: „Kolik slz jsem prolila během svého dětství!“ Bolesti hlavy, i přes uzdravení podivné nemoci, zůstaly. Kromě toho ještě navštěvovala tolik neoblíbený penzionát benediktinek, kam docházely dříve i její starší sestry. Proto se otec rozhodl, že jí zařídí soukromé vyučování. Během této doby se Terezka velmi sblížila s nejstarší sestrou Marií, která jí pomohla překonat úzkosti a skrupule. Avšak i Marie jednoho dne odešla na Karmel. Stalo se tak 15. října 1886. A Terezie tak ztratila svou už v pořadí třetí matku…

Vánoční milost

Po Půlnoční mši na Vánoce 1886 se všechen stín pochybností, deprese a nejistoty rozplynul a Terezie byla obdařena milostí nového vnitřního klidu. Událo se to, když běžela po schodech a zaslechla otce, který byl již poněkud unavený starým vánočním zvykem a povzdechl si, že „letos už je to konečně naposledy“. Náhle se něco změnilo a silná osobnost, která byla v Terezii ve čtyřech a půl letech upozaděna, byla náhle obnovena. Zápas trvající celých deset let byl u konce. Začalo třetí a podle jejích slov nejkrásnější období jejího života. Osvobozena sama od sebe se pustila do obřího závodu a začala se stravovat jako Ježíš touhou po spáse duší. „Mé srdce bylo plné lásky.  Zapomněla jsem na sebe a začala dělat šťastnými druhé, což mně samotné přinášelo velkou radost.“ Nyní byla připravena splnit si svůj velký sen: vstoupit na Karmel co nejdříve, aby mohla milovat Ježíše a modlit se za hříšníky. V létě roku 1887 se jí dostalo milosti, kdy pochopila, že má stát u paty Kristova kříže a sbírat jeho drahocennou krev a dávat ji duším. Byla přesvědčena, že její modlitby a utrpení mohou přivést lidi ke Kristu a odvážně Ježíše požádala, ať jí dá nějaké znamení. A byla vyslyšena.

Začátkem léta 1887 byl odsouzen k smrti na gilotině za vraždu dvou žen a dítěte Henri Pranzini. Odsouzený, podle zpráv v novinách, neprojevil vůbec žádnou lítost. Terezie okamžitě zaútočila na nebe svými modlitbami a nechala za něj sloužit mši. Noviny La Croix poznamenaly, že muž dokonce odmítl jít ke zpovědi. Když měl být 1. září 1887 rozsudek vykonán, chystal se netečně položit hlavu na gilotinu, ale v poslední chvíli si to rozmyslel a požádal kněze o krucifix, který třikrát políbil. Terezie plakala radostí. Pro své „první dítě“ vyprosila Boží milosrdenství. A jak doufala, další budou následovat, až se konečně stane karmelitkou.

Pokračuj dále

(LAMB)