Zatímco se později v neděli Omnis terra (Celá země. Druhá neděle po Zjevení Páně) jako věřící v Římě, kteří chtějí vidět přesvatou tvář Pána, připravovala duchovní zpovědí a při vzpomínce na své hříchy si připadala jako zohyzděná (pozn. světice píše o sobě), přistoupila k nohám Pána Ježíše, aby odložila zohyzdění a vyprosila si od něj odpuštění všech hříchů. Pán pozvedl svou ctihodnou ruku a udělil jí požehnání se slovy: „Odpuštění a prominutí všech hříchů ti uděluji z největší hlubiny své lásky. K opravdovému odpykání všech svých přestupků vezmi ode mne uložené zadostiučinění, totiž během celého tohoto roku každý den vykonat dobrý skutek ve spojení s mou láskou, s níž jsem ti prominul všechny tvé hříchy.“

Vděčně to přijala, ale pro lidskou křehkost byla chvíli na pochybách a řekla: „Ale co mám, Pane, dělat, když to při naskytnuté příležitosti zanedbám?“ Na to Pán odpověděl: „Proč bys měla zanedbat, co můžeš snadno vykonat? Vždyť mně stačí, i když v tom úmyslu uděláš jen jediný krok nebo zvedneš ze země slámku nebo řekneš jediné slovo nebo se na někoho pousměješ nebo proneseš ,Odpočinutí věčně dej jim, Pane´za zesnulé nebo jinou střelnou modlitbu za hříšníky nebo i za spravedlivé.“

Tím byla velmi potěšena a začala se modlit za své zvláštní přátele, aby i oni dostali takovou útěchu od Božího milosrdenství. S přikývnutím k její prosbě Pán říkal: „Všichni, kteří s tebou vykonají zadostiučinění, které jsem ti uložil, s tebou zároveň dostanou odpuštění všech hříchů tímto mým požehnáním.“ A opět natáhl svou ctihodnou ruku a dal požehnání. Potom k tomu řekl: „S jakým požehnáním bych rád přijal toho, kdo by se po uplynutí jednoho roku ke mně vrátil a přinesl by takové plody, že by jeho skutky lásky převyšovaly počet hříchů, kterých se v tom roce dopustil!“ S trochou nedůvěry říkala: „Jak se to může stát, když mysl člověka je tak silně nakloněna ke zlému, že dokonce v jednotlivých hodinách značně chybuje?“ Pán odpověděl: „Ale proč se ti to zdá tak těžké, když já, všemohoucí Bůh, jsem ochoten člověku, který projeví jen trochu píle, velmi pomáhat, aby má božská moudrost zvítězila?“ Když na to řekla: „Co, Pane, slibuješ dát tomu, který to s tvou pomocí vykoná?“, odvětil: „Na to nemůžeš dostat lepší odpověď než slova: Co oko nevidělo, co ucho neslyšelo a nač člověk nikdy ani nepomyslil.“ “Jak by byl šťastný ten, jenž by před svou smrtí byt' i jediný rok nebo alespoň jeden měsíc strávil v takovém úsilí lásky! Také on by mohl jistě doufat, že něco podobného dostane z nejdobrotivější ruky Pána.

Následujícího dne se modlila za ty, které na její vybídnutí přijaly tělo Páně, i když se nezpovídaly kvůli nepřítomnosti zpovědníka. Tu se zdálo, že sám Pán je zdobí svou nevinností jako zářivým bílým šatem, který byl ze všech stran posázen drahokamy, které vypadaly jako fialky, a měly i jejich vůni. Jimi byla znázorněna pokora, s níž souhlasily s vybídnutím Gertrudy. Nadto jim byl dán růžový šat s květy protkanými zlatem, což znamenalo utrpení Pána dokonané láskou, jímž každý člověk dostává zásluhu důstojnosti. Zároveň řekl Pán: „Mají být postavena křesla vedle mne, aby všichni poznali, že jim bylo záměrně vykázáno první místo, a ne náhodou, to znamená, že jim to bylo od věčnosti předurčeno, aby dnes kvůli ctnosti pokory dostaly výtečné dary milosti, protože jsi jim je zprostředkovala.“ Těm ale, které v důvěře v Boží dobrotu samy od sebe pod působením božské milosti přijaly Tělo Páně, aniž by se zpovídaly, byl dán růžový šat se zlatě vyšitými květinami a také ony seděly s Pánem u stolu. Naopak ty, které s pokorou a smutkem přijímání vynechaly, stály před stolem, jak se zdálo, a bohatě se kochaly mírou jeho slastí.

Nato dal nejdobrotivější Pán svou požehnanou rukou požehnání se slovy: „Všechny, které přitahovány touhou po lásce slaví památku nazírání na mou tvář, těm vtiskuji silou svého lidství oživující zář svého božství, jehož jasnost je bude stále vnitřně osvěcovat.“