Tvář z Manoppella
Tvář z Manoppella
Obraz bez barvy?
Nejnovější výzkumné techniky použité při analýze Turínského plátna byly rovněž použity při výzkumech roušky z Manoppella. Výsledky všech těchto expertíz jednoznačně vykazují, že současná věda není schopna říci, jak obraz vznikl a odkud pocházejí ony tajemné barvy, jež způsobují, že obraz svaté tváře fascinuje svou krásou a přímo září živostí. Profesor Danto Vittore během svých analýz použil digitální skener s velmi vysokou rozlišovací schopností. Umožnilo mu to zjistit, že mezi vlákny zkoumané tkaniny není žádná zbytková barva. Při mikroskopickém zvětšení bylo jasně vidět, že na látce nejsou ani nejmenší stopy barvy. Kdyby tedy tento obraz byl namalován olejovou barvou, určitě by zůstávala na volných místech mezi nitěmi. Bylo také vyloučeno, že byl obraz malovaný akvarelovou technikou, protože kontury, rysy obličeje a úst jsou tak precizně čisté, že je nemožné je namalovat touto technikou. Profesor Vittore z univerzity v Bari a profesor Fanti z boloňské univerzity při mikroskopických analýzách potvrdili, že na plátně nejsou žádné stopy barvy. Jen na místě zřítelnic se vlákna zdají jakoby připálená působením vysoké teploty.
Velmi podivuhodným rysem tváře z Manoppella je průhlednost plátna a fakt, že obraz je dokonale viditelný jak z jedné, tak z druhé strany. Není na něm žádný pigment. Je to nepochybně světový unikát. Další vlastností obrazu z Manoppella je jeho proměnnost, neboť při různém světle mění vzhled. Spolu s měnícím se osvětlením se mění obraz, jako kdyby žil. Dívá-li se na něj člověk za jasného světla, není vidět, protože je průsvitný. Ve světle zářivek získává jemné plátno medově zlatou barvu; vypadá přesně tak, jak mystička Gertruda z Helfty ze 13. století popisovala Kristovu tvář, když měla vidění Veroničiny roušky. Tento zvláštní obraz obličeje má některé vlastnosti obrazu, fotografie, a dokonce hologramu, ale není to ani obraz, ani fotografie, ani hologram. Stíny jsou na portrétu jemnější, než by je dokázali namalovat největší malířští géniové. Otisk tváře vykazuje mnoho nevysvětlitelných jevů, které působí, že věda tu skutečně stojí před velikým tajemstvím. Můžeme jej tak právem nazývat acheiropoietos – nevytvořený lidskou rukou.
Nejdražší tkanina Svatá tvář z Manoppella je podivuhodný obraz, který se nám zachoval na drahocenné antické tkanině. Jak dokazuje výzkum profesorky L. Portoghesi, specialistky na látky z 1. století, jedná se o byssus, nazývaný též mořské hedvábí, které bylo ve starověku nejdražší tkaninou. Nejstarší fragmenty tohoto drahého plátna, které se nám v nevelkém množství zachovaly dodnes, pocházejí ze 4. století. Z technického hlediska je nemožné na mořské hedvábí cokoli namalovat. Strukturu tohoto plátna zkoumal již zmíněný profesor Giulio Fanti, který prohlásil, že se jedná o velmi tenkou látku, utkanou z nitě o průměru 120 mikrometrů. Je tenčí než nylon, syntetické vlákno poprvé vyrobené v roce 1945. Způsob tkaní je tradiční, tedy prostý a nepravidelný. Mezi nitěmi je prázdný prostor o velikosti od 150 do 350 mikrometrů. Tkanina je průhledná, a proto je označována za závoj. V prázdných prostorech mezi nitěmi není žádný pigment nebo jiné materiály. Profesorka Chiara Vigo, největší světová odbornice na látky vyráběné z byssusu, po podrobném zkoumání závoje z Manoppella prohlásila, že je to mořský byssus, tedy tkanina vzniklá z hedvábných nití, které jsou tvořeny mořským mlžem Pinna nobilis. Tyto mimořádně vzácné tkaniny se dělaly v antické době. V současnosti je ostrov Sant´ Antioco u Sardinie jediným místem na světě, kde se produkuje malé množství byssusu. Z jedné mořské mušle Pinna nobilis lze získat pouze množství do 2 gramů vlákna. Profesor Vigo říká, že jedině byssus může být tak průhledný a jemný jako rouška z Manoppella a zároveň tak ohnivzdorný jako azbest. Nikdo z lidí není s to cokoli na tuto látku namalovat, tím méně tak dokonalý obraz, jaký se nachází v Manoppellu. Byssus je možné namočit, ale absolutně se na něj nedá malovat, na tak tenoučkou látku se prostě nedá nanést žádná barva.
Paul Badde zdůrazňuje, že „v pravé zřítelnici je duhovka zřetelně přesunuta nahoru, což by nebylo možné na fotografii. Obraz není hologram, jenž tolik připomíná, když se na něj díváme u světla. Přes plátno probíhají charakteristické záhyby, jako by byla rouška dlouhou dobu složená, a to po délce i napříč. Barvy pod světlem oscilují mezi umbrou (žlutohnědou), sienou (hnědou), stříbrem, břidlicí, mědí, bronzem a zlatem; zdá se, že vznikají jako na křídlech motýla, protože pod mikroskopem nejsou na látce vidět žádné stopy barevné hmoty a ve světle padajícím zezadu se látka stává průhledná jako sklo; zanikají pak i stopy záhybů. Jev tohoto druhu lze vidět výlučně na byssusu. Na světle se plátno stává zcela průhledné, zatímco ve stínu se zdá být šedé jako grafit.“ Když Martin Luther v bazilice sv. Petra poprvé uviděl na chvilku toto plátno, označované jako rouška sv. Veroniky, velmi pravděpodobně ho viděl při zadním osvětlení, a proto tehdy nemohl spatřit žádný obraz. Své rozhořčení vyjádřil výrokem: „Jsem přesvědčen, že na Veroničině roušce je obtisknutá tvář našeho Pána. Ale toto je jen kousek světlého lnu, který se předkládá k uctívání!“ Luther zůstal u prvního dojmu, nešel blíž, aby se přesvědčil. Hledání argumentů proti papežství, zklamání i rozmanité předsudky Luthera uzavřely poznání celé pravdy a způsobily, že roušku nazval „ďábelským klamem římských papežů“. Tak vznikají zbytečná nedorozumění...
V 10. svazku soukromých zjevení známé italské mystičky Marie Valtorty (všechna její díla byla vydána tiskem na příkaz papeže Pia XII.) byla s datem 22. února 1942 zapsána následující slova, která jí řekl Ježíš: „Veroničina rouška je podnětem pro vaše skeptické duše. Vy, racionalisté, chladní, vrtkaví ve víře, kteří provádíte bezduché výzkumy, porovnejte obraz tváře na roušce s obrazem na Turínském plátně. To první je tvář Žijícího, to druhé mrtvého. Ale délka, šířka, tělesné znaky, tvar i charakteristika jsou tytéž. Položte ty dva obrazy na sebe. Uvidíte, že si odpovídají. Jsem to já. Chci vám připomenout, kým jsem byl a kým jsem se stal z lásky k vám. Abyste nezbloudili, neoslepli, musí vám stačit tyto dva obrazy k tomu, abych vás dovedl k lásce, k obrácení, k Bohu“.
Turín i Manoppello – obrazy téže tváře
To, co Ježíš zjevil Marii Valtortě, potvrdila před dvěma desítkami let také věda. Mnohaleté výzkumy plátna z Manoppella, jež iniciovala specialistka na ikony řeholnice Blandina Paschalis Schlömer, zaujaly další vědce a výsledkem bylo, že skutečně potvrdili fakt, že mrtvý obličej z Turínského plátna a žijící tvář z Manoppella je tvář téhož člověka. Obrazy těchto dvou obličejů se přesně shodují, představují tedy tutéž osobu. Překrytí (suprapozice) fólií s obrazem tváře z Manoppella a tváře z Turínského plátna je grafickým důkazem toho, že máme co dělat s tímtéž člověkem. Z vědeckého hlediska není žádných pochyb, že oba obličeje – z Plátna i z Manoppella – si plně odpovídají ve struktuře i rozměrech. Obraz mrtvého těla na Turínském plátně a obraz božské tváře z Manoppella jsou nepochybně mimořádnými divy. Z vědeckého hlediska by neměly tyto obrazy mít právo existovat. V celém světě není takový obraz, který by se svými vlastnostmi mohl byť jen v nejmenším srovnávat s těmito dvěma.
Kristus, jenž nám daroval svůj obraz na Turínském plátně a obtisk své tváře na plátně z Manoppella, zve nás všechny k obrácení, k navázání osobního kontaktu s Ním ve svátostech smíření a eucharistie a v každodenní vytrvalé modlitbě. Musíme mít současně stále na zřeteli to, že „křesťanství není pouhá kniha kultury nebo ideologie, ani to není systém hodnot či zásad, i když vznešených. Křesťanství je osoba, je to přítomnost, je to tvář: Ježíš, který dává smysl a plnost lidskému životu“ (Jan Pavel II., Bern, 5. 6. 2004).
První stránka evangelia
Klaus Berger, profesor novozákonní teologie na evangelické teologické fakultě univerzity v Heidelbergu, jeden z nejznámějších současných německých biblistů, autor četných knižních publikací, píše v německém vydání časopisu Focus, že „obraz tváře Ježíše z Manoppella je první stránkou evangelia. Evangelium je text, ale předchází ho právě tento obraz zmrtvýchvstání. (…) Podle židovské tradice bylo třeba k dokázání něčeho před soudem uvést dva svědky. A právě zde máme dva svědky – Jana a Petra, ale také dva důkazy, dva kousky plátna: Turínské plátno a tvář z Manoppella
Pohřeb zraněného a krvavého těla vyžadoval podle židovské tradice použití mnoha pláten a roušek. Z úst a nosu umírajícího Krista teklo mnoho krve. Někdo z těch, kdo stáli pod křížem, přitiskl lněnou roušku na Jeho tvář. Krvácení bylo tak silné, že bylo třeba roušku složit a ještě jednou přitisknout na tvář mrtvého. Tato lněná rouška o rozměrech 855 x 525 mm s četnými skvrnami od krve a krevního séra se zachovala do naší doby a od 8. století se nachází v nejstarší pokladnici Španělska v katedrále v Oviedu. Výzkumy potvrzují, že tato lněná tkanina pochází z 1. století. Je to sudarion, čili rouška, kterou se podle židovského zvyku otírala tvář umírajícího. Rozmístění krvavých skvrn, které jsou na roušce z Ovieda, je naprosto shodné s obrazem tváře na Turínském plátně. Na obou plátnech je krev skupiny AB, pocházející od téhož člověka. Poté, co bylo Ježíšovo tělo sejmuto z kříže, bylo nejprve celé zavinuto do více než čtyřmetrového lněného plátna, zvaného sindon. Bylo to uděláno tak, aby se člověk podle židovského zvyku nedotýkal mrtvého těla holýma rukama a aby nebyla rozlita žádná krev. Aby se mrtvému neotevřela ústa, bylo k jejich podvázání použito ještě další roušky, tzv. pathilu, která se přechovává v Cahors na jihu Francie. Dále bylo tělo ovinuto a ovázáno širokými pásy z plátna (othonia), zavázanými křížem a bohatě napuštěnými zvenku i zevnitř oleji a vonnými mastmi. Teprve potom bylo Ježíšovo tělo, úplně zavinuté a ovázané jako kukla, položeno do hrobu a tam na Jeho hlavu byla umístěna drahocenná rouška z byssusu.
Co viděli apoštolové?
O plátnech v prázdném Kristově hrobě čteme v evangeliu sv. Jana. Podle tohoto sdělení Petr a „druhý učedník“ běželi časně ráno ke hrobu, ale ten „druhý učedník“ Petra předběhl: „Naklonil se dovnitř a viděl, že tam leží (pruhy) plátna, ale dovnitř nevešel. Pak za ním přišel i Šimon Petr, vešel do hrobky a viděl, že tam leží (pruhy) plátna. Rouška však, která byla na Ježíšově hlavě, neležela u těch (pruhů) plátna, ale složena zvlášť na jiném místě. Potom vstoupil i ten druhý učedník, který přišel ke hrobu první, viděl a uvěřil“ (Jan 20,5-8). Význačný znalec řečtiny Antonio Persili v knize Sulle tracce del Risorto (Tivoli 1988) čerpá z práce ostatních exegetů a církevních Otců Cyrila Jeruzalémského a Cyrila Alexandrijského a nabízí upravený překlad tohoto úryvku evangelia svatého Jana: „Jan, když se sehnul, uviděl ležící neporušená plátna a roušku, která byla na Jeho hlavě, nesplasklou jako plátna, ale vytvarovanou, jak byla položena na témže místě.“ Když apoštol Jan viděl netknutá pohřební plátna, přes něž zázračně proniklo Ježíšovo oslavené tělo, uvěřil ve zmrtvýchvstání, třebaže ještě Zmrtvýchvstalého neviděl. Při zmrtvýchvstání bylo oslaveno Ježíšovo lidství. V něm přebývá celá plnost božství (srov. Kol 2,9). Pohřební plátna, kterými bylo ovinuto Ježíšovo tělo po Jeho zmrtvýchvstání, zcela spadla, splaskla, poněvadž byla prázdná, neboť zmrtvýchvstalé tělo skrze ně proniklo. Jen na místě hlavy zachovala pohřební plátna nezměněný tvar, protože byla předtím silně napuštěna krví a vonnými mastmi a po vyschnutí ztvrdla jako lepenka. Máme za to, že právě na toto místo těla Ježíše ležícího v hrobě, který byl úplně ovinut pohřebními plátny, byla položena rouška z drahého byssusu jako znamení zvláštní úcty. Tato výjimečná relikvie se dnes nachází v Manoppellu. Evangelista Jan mezi šesti řeckými výrazy pro akt vidění použil slova eiden, „viděl a uvěřil“ (Jan 20,8). Toto slovo poukazuje na fakt, že člověk nejen vidí, ale i chápe. Svatý Jan chtěl tímto způsobem výrazně podtrhnout, že když spatřil tvar neporušených pláten, pochopil, že Ježíšovo tělo tajemně pohřební plátna proniklo a že tedy Ježíš musel vstát z mrtvých. Proto když svatý Jan uviděl v hrobě tvar pláten, ihned uvěřil v Ježíšovo zmrtvýchvstání.
Z mrtvých vstávající Ježíš nám zanechal zvláštní znamení svého utrpení, smrti a vzkříšení – prostřednictvím zázračného otisku celého svého těla na pohřebním plátně o délce 436 cm a šířce 110 cm, v němž byly ovinuty Jeho ostatky. Na plátně je zobrazen fotografický trojrozměrný negativ přední i zadní části těla, ale četné stopy krve skupiny AB jsou v pozitivu. Obraz je anatomicky dokonalý a současná věda není schopna vysvětlit způsob jeho vzniku. Tělo muselo tajemně proniknout skrz pohřební plátna, neboť na nich nejsou žádné stopy odstraňování a krvavé strupy a struktura tkaniny jsou neporušeny. Svatý otec Jan Pavel II. nazval posvátné Turínské plátno „zvláštním svědkem Paschy (velikonoc): utrpení, smrti a vzkříšení“ (13. 4. 1980). „Pro věřícího člověka,“ řekl Jan Pavel II., „je podstatné především to, že plátno je zrcadlem evangelia (…). Plátno je opravdu zvláštním znamením, odkazující na Ježíše, pravé Slovo Otce…“ (24. 5. 1998). Z mrtvých vstávající Ježíš zanechal rovněž obtisk své tváře na plátně z Manoppella. Je velmi pravděpodobné, že při Kristově zmrtvýchvstání nastalo tajemné záření, jež způsobilo, že se obraz obtiskl na průhledný tenoučký závoj z byssusu, který byl položen na hlavě mrtvého Ježíše. Vědci připouštějí možnost, že tentýž druh energie způsobil obtisk přední i za dní části Ježíšova těla na Turínském plátně.
Vše poukazuje na to, že sám vtělený Bůh nám zanechal dva šokující obrazy své božské tváře: jeden na Turínském plátně a druhý na roušce z Manoppella. Jsou záznamem vrcholného okamžiku lidských dějin, v němž se definitivně realizovalo vítězství nad Satanem, hříchem a smrtí. Tím, že se Boží Syn stal pravým člověkem, mohl jako Bůh vzít na své lidství hříchy všech lidí: „A přece on nesl naše utrpení, obtížil se našimi bolestmi“ (Iz 53,4). Ze života každého člověka přijal všechny hříchy a smrt. Sám byl bez hříchu, a tak zakusil, jak strašným utrpením je hřích. V největším utrpení, v zažívání největšího zla při utrpení a smrti na kříži, byl Ježíš dokonale poslušný Otce a zvítězil tak nad hříchem a smrtí, když dostal od Otce dar vzkříšeného života. Obraz tváře na roušce z Manoppella a obtisk přední i zadní části mrtvého těla na Turínském plátně nevznikly bezprostředním kontaktem těla s plátnem, ale mimořádným Božím zásahem při Kristově zmrtvýchvstání. Dostali jsme zvláštní záznam etap oslavení Kristova lidství. Na Turínském plátně vznikl obraz ještě mrtvého Ježíšova těla, ale již ve chvíli počínajícího procesu Jeho oslavení. Tělo už začalo vyzařovat tajemnou energii, která mimořádně přesně zafixovala na plátně obraz celého těla ve fotografickém negativu.
Uvidíme nejkrásnějšího ze synů lidských
Naproti tomu na roušce z Manoppella vznikl obraz tváře již žijícího Ježíše ve fotografickém pozitivu, ale ještě před skončením procesu Jeho oslavení, poněvadž je na tváři vidět stopy ran a otoků. Když člověk poprvé vidí tvář z Manoppella, může nabýt dojmu, že je klamán, protože tvář není krásná, jak bychom očekávali. Je však třeba si uvědomit, že je to tvář zmrtvýchvstávajícího Ježíše, tedy ještě ne plně oslaveného. Krása zmrtvýchvstalého Ježíše nekonečně převyšuje všechny naše představy. Budeme na Něj moci nazírat a plně se s Ním radovat až v nebi. Tvář z Manoppella je tváří zmrtvýchvstávajícího Krista ve chvíli Jeho přechodu ze smrti do života. Tehdy se uskutečnila naprostá proměna utrpením a smrtí na kříži ztrýzněného těla Ježíše, který byl dobrovolně „proboden pro naše nepravosti, rozdrcen pro naše zločiny... Neměl podobu ani krásu, aby upoutal náš pohled; neměl vzhled, abychom po něm zatoužili. Opovržený (…) jako ten, před nímž si lidé zakrývají tvář, potupený, od nás nevážený“ (Iz 53,5.2b-4).
Tvář z Manoppella ukazuje reálnou tvář Boha. Na roušce z Manoppella nám Ježíš zanechal zřetelný obraz pravdy o svém vtělení, smrti a zmrtvýchvstání. Tento obraz nám znovu připomíná, že se opravdu stal pravým člověkem, že na sebe vzal všechno naše utrpení a hříchy, že opravdu zemřel a vstal z mrtvých, aby nás osvobodil od hříchu a smrti a dovedl k plnosti štěstí v nebi.
Eucharistie - Ježíšova tvář pod rouškou chleba
Božská tvář z Manoppella je opravdu mimořádnou relikvií zmrtvýchvstalého Pána. Jejím největším úkolem je však probouzet a posilovat víru ve skutečnou přítomnost Zmrtvýchvstalého ve společenství Církve, a to zejména v Eucharistii. „Eucharistická hostie je ,rouška chleba‘, v němž se ukrývá Bůh,“ napsal sv. Tomáš Akvinský. Eucharistie je náš největší poklad, neboť je to sám Ježíš, který s námi chce sdílet svůj vzkříšený život, uzdravovat všechny naše nemoci ducha i těla. Ve skutečnosti je ona tím největším zázrakem… Tak pravil Pán Ježíš sv. Faustině: „Toužím se sjednocovat s dušemi lidí; je mým potěšením spojovat se s dušemi. Věz, má dcero, když přicházím ve svatém přijímání do srdce člověka, mám plnou náruč rozmanitých milostí a toužím je duši dát, ale duše si mě ani nevšimnou, nechávají mě samotného a zabývají se něčím jiným. Jak je mi smutno, že duše nepoznaly lásku. Jednají se mnou jako s čímsi mrtvým“ (Deníček 1385). Obraz Ježíšovy tváře na Turínském plátně, na roušce z Manoppella a především v eucharistické hostii nás všechny zve ke každodenní vytrvalé modlitbě a adoraci. Avšak „k plné kontemplaci Pánovy tváře,“ píše Jan Pavel II., „nemůžeme dojít svými vlastními silami, ale musíme se nechat vést milostí. Pouze zkušenost ztišení a modlitby otevírá vhodný horizont, v němž se může rozvinout a dozrát opravdové, odpovídající a autentické poznání tajemství, jehož vrcholným vyjádřením je zvěst evangelisty Jana: ,A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Viděli jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy‘ (Jan 1,14)“.
Ježíš na nás hledí
Kardinál Meisner z Kolína po přečtení knihy Božská tvář - Rouška z Mannopella napsal: „To, co se mě osobně nejvíc v této knize dotklo, je fakt, že tak zvaná tvář z Manoppella se přesně kryje s obrazem na plátně z Turína. Jestliže však v Turíně je to tvář malovaná utrpením, je tato tvář – jak jsem řekl naprosto se kryjící s obrazem z Turína – malovaná mocí velikonočního vítězství. „Bůh žije, Kristus vstal z mrtvých,“ to je poselství této knihy. A proto je dobré si tuto knihu přečíst. Je to velký dar k počátku nového tisíciletí… Ve svém breviáři mám malou reprodukci roušky z Manoppella a než se začnu modlit, vždycky se dívám Ježíšovi do očí. A On se dívá přímo do našich srdcí. Ježíš se nedívá jako policajt nebo vyšetřovatel, ale Jeho pohled nás naplňuje odvahou. Je-li pravda, že nejkratší cestou k setkání dvou lidí je pohled, tím víc se to týká setkání člověka s Bohem. Pohled je nejkratší cestou k setkání mezi Bohem a člověkem. Musím přiznat, že v chápání této pravdy mi pomohlo právě setkání s rouškou z Manoppella. Když jsem se podíval na ono záhadné plátno, které je tak tenké, že z dálky vůbec není vidět, – takže abychom je viděli, musíme před ním stanout na délku paže, – byl jsem velmi pohnut… Ježíšova tvář z Manoppella se velmi hluboce odrazila v mé duši.“
P. Mieczysław Piotrowski TCh