"Pán Bůh mi dal otce a matku, kteří byli hodni více Nebe než země." 

Louis (Ludvík) Martin (22. 8. 1823 - 29. 7. 1894) se narodil jako třetí dítě v rodině vojáka - kapitána Petra Františka (Pierre François) a Marie Anny Martinových. Nejprve se vyučil hodinářskému řemeslu. Od mládí toužil po řeholním životě. Jako 20-letý se ucházel o přijetí do kontemplativního kláštera sv. Bernarda v Alpách. Nepřijali ho však pro neznalost latiny. Přestože se rok věnoval usilovnému studiu tohoto jazyka, nepřijali ho, a tak se musel svého záměru vzdát. Touha po "tichém a klidném životě v ústraní" ho však neopustila. Když měl 27 let, v Alençon si otevřel obchod, hodinářství a klenotnictví. Svému povolání hodinář-klenotník se věnoval dvacet let až do r. 1870. Do středu svého duchovního života postavil Boha. Velmi miloval především adoraci před Nejsvětější Svátostí oltářní. Jednou za měsíc se účastnil celonoční adorace (to praktikoval i později během manželství). Rád projevoval skutky lásky k bližním a účastnil se poutí k Panně Marii (např. do Chartres nebo Lurd). Žil ve světě jako mnich - životem modlitby, půstu, obětování se a dobročinné lásky.

Azelie (Zelie) Marie Guérinová (23. 12. 1831 - 28. 8. 1877) se narodila jako druhé dítě v rodině vojáka Izidora a Luisy Jany Guérinových. Její otec Izidor Guérin později odešel z armády a vstoupil k četníkům. Zéliino dětství nebylo šťastné. Mezi sedmým a dvanáctým rokem svého života byla neustále nemocná, trpěla častými bolestmi hlavy. Víc než chorobami trpěla nedostatkem lásky ze strany rodičů. Byli to sice věřící, poctiví a pracovití lidé, ale neuměli dětem projevit cit a něhu. Otec Izidor Guérin byl panovačný, mrzutý a tvrdý člověk a tím ovlivňoval i chování své ženy. Zelie duševně trpěla. Byla útlocitná a schopná hlubokého citového prožívání.
Svému bratru Isidorovi později napsala: "Moje dětství a mládí byly smutné jako rubáš. Naše máma tě hýčkala, ale vůči mně, a ty to dobře víš, byla velmi přísná. Přestože byla jinak velmi dobrá, ke mně se nedokázala přiblížit. Velmi jsem tím trpěla... Teď zajisté nejsem nešťastná, skutečně, jsem šťastná jako nikdy (měla na mysli svého dobrého manžela a děti). Přesto mám však hodně trápení, jaké nemívají ženy v podobné situaci. To ty nešťastné alençonské krajky..."(Dopis ze dne 7. 11. 1865).
Zřejmě si uvědomovala, že i ona byla talentovaná studentka jako její bratr, protože jak sama píše: "Moje slohy byly dobré, dostávala jsem za ně první cenu. Z jedenácti bylo deset mých slohů vždy nejlepších" (List bratru Isidorovi 12. 11. 1863). I v jiných předmětech patřila mezi nejlepší žákyně vyšších tříd. Měla velmi dobré literární vzdělání. Zřejmě chtěla pokračovat ve studiu, rodiče však upřednostnili jejího bratra Isidora. V rodině Guérinových však byla nejstarší dcerou Marie Luisa Guérinová (1829 - 1877), později řádová sestra Marie Dosithea v řeholi Navštívení Panny Marie (vizitantky) v Le Mans. Zelie byla o dva roky mladší. Její bratr Isidor Guérin (1841 - 1909) byl o deset let mladší od Zelie a zřejmě to byl ten důvod, proč ho rodiče rozmazlovali a všechno mu dovolili. Navzdory protivenstvím, kterých se Zelii v dětství dostalo ve srovnání s bratrem Isidorem, zachovala mu po celý život zvláštní náklonnost, o čemž svědčí i bohatá korespondence mezi nimi. Velké pochopení našla u své starší sestry Marie Luisy, která se stala její důvěrnicí.

Manželé

Louis i Zelie vyrůstali v křesťanských rodinách. Oba uvažovali o zasvěceném životě: Zelie toužila zasvětit se Bohu v řeholi sv. Vincenta a starat se o ty nejchudší. Představená ji však odmítla přijmout pro její chatrné zdraví, což u Zelie vyvolalo nesmírně zklamání. Přijala to však s pokorou a důvěrou v Boha a v jeho vůli. Jako 22letá se vyučila místnímu řemeslu: výrobě alençonské krajky a začala podnikat.
Louisova matka chtěla, aby se její syn oženil. Zúčastnila se kurzu, kde potkala Azelii Guérinovou. Zanedlouho se Zelie a Louis setkali a po čase se rozhodli uzavřít manželství. Vzali se 13. července 1858 v kostele Panny Marie v Alençon. Zpočátku se rozhodli žít v tzv. „Svatojosefském manželství“ – tedy v naprosté čistotě (v manželském celibátu), a proto v prvních měsících žili spíš jako bratr a sestra. Své rozhodnutí změnili až na radu Louisova zpovědníka, který Louisovi objasnil, v čem spočívá správný způsob prožívání čistoty v manželství a řekl mu, že by bylo dobré, aby měl se Zelií děti.
Pán je postupně obdaroval devíti dětmi: sedmi dcerami a dvěma syny:

Marie
Pavlína
Léonie
Helena (13. 10. 1864 - 22. 2. 1870)
Josef Ludvík (20. 9. 1866 - 14. 2. 1867)
Josef Jan Křtitel (19. 12. 1867 - 24. 8. 1868)
Célina
Melánie Terezie (16. 8. 1870 - 8. 10. 1870)
Františka Terezie

Všechny děti Martinových měli první jméno Maria. Z jejich devíti dětí čtyři zemřeli v útlém věku. Všech pět dcer, které přežily, se zasvětili řeholnímu životu: Marie, Pavlína, Célina a Terezie jako bosé karmelitky, Leonie jako vizitantka v řeholi Navštívení Panny Marie.

Zelie se na začátku manželství modlí: "Ježíši, pokud nejsem hodna být tvou nevěstou, tak chci vstoupit do manželství, abych splnila tvou svatou vůli. Prosím tě, daruj mi hodně dětí a dej, aby se ti všechny zasvětily." A Pán vyslyšel její modlitbu! Zelie po všechny roky svého života žila obětavě pro své děti. Švagrové Celině Guérinové později píše: "Miluji děti k zbláznění, byla jsem stvořena abych je měla!... Je to tak sladká práce zabývat se vlastními dětmi! I kdybych nemohla dělat nic jiného než to, považovala bych se za nejšťastnější ze všech žen. Ale je dobře, že jejich otec a já pracujeme, abychom je zajistili, aby - až budou velké - byly s námi spokojené!" (Dopis ze 14. 4. 1868)
Později v dopise dceři Pavlíně (4. března 1877) píše o svých a manželových touhách z mládí (před vstupem do manželství) zasvětit se Bohu v klášteře ... "Ale když jsme měli děti, naše ideály se změnily. Už jsme nežili pro nic jiného, pouze pro ně, ony se staly naším štěstím a nikdy jsme už nenašli jiné štěstí kromě nich. Zkrátka, všechno se stalo tak, jak se mělo stát, svět pro nás už nikdy nebyl přítěží. Pro mě to bylo velkým zadostiučiněním, a proto jsem si přála mnoho dětí, abych je vychovala pro nebe."
Zelie prožívala každé své mateřství jako modlitbu: prosila o tento dar, přijala ho a pak se o něj pečlivě starala. Pokud jí byl někdy tento dar odňat (tj. dítě zemřelo), necítila se oklamána. Obdivovala Boží plán, i když byl někdy tíživý... Zelie ze zdravotních důvodů nemohla děti kojit, a proto byla nucena skoro všechny své děti dát na určitou dobu ke kojné. Jen žena-matka se umí vcítit do její situace. Zelie říkávala, že miluje své děti nade vše, proto takové odloučení nesla těžce. V těch dobách se to běžně praktikovalo, protože náhrady za mateřské mléko neexistovaly a toto bylo to nejlepší řešení, jak zajistit nejvhodnější potravu pro kojence. Zelie musela za chůvou daleko cestovat a proto nemohla často svou dcerku Helenku vídat. Píše o tom bratrovi, ale jedním dechem připojuje: "Požehnán buď Hospodin!" Později, v roce 1869, píše o rodině svému muži, který je v Paříži kvůli vyřízení objednávek na krajky (o Zéliiny krajky byl totiž velký zájem a prodávaly se dokonce v nejluxusnějších obchodech v Paříži): "Co se týče dětí, neznepokojuj se. V neděli jsem byla u kojné navštívit malou Celinku. Přibrala půl libry... Vždycky jsem si přála mít chlapce, pokud se to ale Bohu nelíbí, tak souhlasím s jeho vůlí." Zelie to říká s velkou důvěrou v Pána. Tato její ctnost je v jejím životě už hluboce zakořeněná.
Jako matka poznala i bolest ze ztráty milovaných dětí, ale i tuto bolest přijímá s pokorou. Velkou útěchu našla u Panny Marie. Jak se později přiznala svým dětem, u sochy Panny Marie úsměvné dostala velkou milost klidu a vyrovnanosti, kterou po smrti milované 6-leté dcerky Helenky nebyla sama schopna znovu najít. V té době byla navíc těhotná, a tak zotavení a získání ztracené radosti a životní síly bylo pro Zelii téměř nemožné. Ztráta dcery Helenky oba manžele velmi zasáhla i proto, že to bylo zdravé a velmi milé dítě. Vůbec netušili, že by horečka a nachlazení, na které zanedlouho zemřela, mohly tak katastrofálně skončit. "Ani já, ani manžel jsme to nepředpokládali... Obětovali jsme to Bohu."  
Švagrové Celině Guérinové píše (17. 10. 1871) o své opakované bolestné zkušenosti: "Když jsem zatlačila oči svým milovaným dětem a pohřbila jsem je, zažila jsem mnoho bolesti, ale jsem stále odevzdaná. Nestěžuji si ani na trápení, které jsem kvůli tomu zakusila. Mnozí mi říkali: 'Bylo by lepší, kdybys už žádné děti neměla.' S tím nemohu souhlasit!  Nevěřím, že by se bolesti a utrpení mohly porovnávat s věčnou blažeností mých dětí. A pak, neztratila jsem je navždy, život je krátký a plný bídy, setkám se s nimi tam v nebi!"
A v jiném listu (5. 11. 1871) píše: "Tyto dva pocity, bolest ze ztráty dítěte zde na zemi a radost z pomyšlení, že mám anděla v nebi, se ve mně stále střídají..."
Zéliina sestra, Marie Luisa (sr. Dosithea), se v dopise adresovaném Martinovým (23. 2. 1870) zmiňuje (snad prorocké vidění?) o hodnotě Zéliiných obětí, které Pán vidí a jistě i ocení: "Považuj se za šťastnou, protože jsi mohla dát nebi vyvolené, kteří budou tvou korunou a tvou radostí .. Bůh tě oslaví... Pokud je s tebou Pán spokojený, dá ti, aby se ti narodilo dítě, ze kterého bude velký světec." Oba manžele ujišťuje, že jim vyprošuje, aby to byl misionář. V té době byla Zelie těhotná s Melanií Terezií. Terezka, která se narodila o 3 roky později (2. ledna 1873), se skutečně stává velkou světicí a je také patronkou misí a učitelkou církve!

Martinovi ve vytrvalosti a věrnosti Pánu posilovalo vědomí, že všechno v životě má vyšší smysl, že za vším mohou hledat dosud možná skrytý záměr.
Zelie měla po celý svůj život jedinou touhu: stát se svatou. Postupně pochopila, že manželství a rodina jsou privilegovaným místem k zasetí, růstu a rozvoji svatosti. V roce 1863 píše bratrovi: "Ne, štěstí nelze nalézt zde na zemi a je špatným znamením, když všechno vzkvétá. Bůh to ve své moudrosti tak chtěl, abychom vždy měli důvod pamatovat na to, že země není naší vlastí." A opravdu, od roku 1864 přicházejí kříže: vedle potíží při výchově dětí a namáhavé práci v krajkářské dílně se připojuje vážná nemoc Zelie a odchody blízkých – rodičů a čtyř z devíti dětí. V té době to sice nebylo nic neobvyklého, ale citlivé a milující Zelii to způsobovalo hluboká traumata. Všechny tyto útrapy života však snášela statečně a s hlubokou vírou. Odevzdaně opakuje: "Buď Boží vůle..."
Zelie byla milující a starostlivou matkou a vzornou manželkou. Měla obdivuhodnou energii: vedle péče o rodinu se věnovala své práci, až do úplného vyčerpání. Stala se proslulou krajkářkou. Svou dílnu na výrobu krajek proměnila na malý podnik, ve kterém zaměstnávala několik místních dělnic, a tím jim zajišťovala živobytí. Cítila odpovědnost za ně i jejich rodiny. Ženy jí přinášely hotové krajky a Zelie z nich dělala finální výtvory. Neúnavně pracovala, aby dcerám zajistila věno. Ačkoli jako podnikatelka byla schopna vydělat dost peněz, přece se k penězům nikdy nepřipoutala. Podnik natolik prosperoval, že v roce 1870 se její manžel Louis rozhodl vzdát se svého hodinářství a zlatnictví, aby mohl manželce pomáhat v podnikání. Sám hodně cestoval a zajišťoval potřebné záležitosti. Kromě toho se Zelie věnovala vedení domácnosti, organizování rodinného života a výchově dětí, což bylo jistě dost vyčerpávající. Stále však měla na zřeteli nejdůležitější starost: starost o svatost svých dětí a v pokorném následování přijatého povolání: starost o svou vlastní svatost. Přitom se také starala o své nemocné rodiče.
Každý den začínala spolu s dětmi společnou modlitbou, při níž odříkala slova: "Můj Bože, obětuji ti celé své srdce, přijmi jej, pokud chceš, aby nepatřilo nikomu jinému, než pouze Tobě, můj dobrý Ježíši!" Sv. Terezie později ve svých autobiografických zápiscích vzpomíná: "Velmi jsem milovala Pána Boha a velmi často jsem mu předávala své srdce malou formulkou, kterou mě naučila maminka."
Její dcery ji mnohokrát slyšely říkat: "Pán mi nedává milosti proto, abych byla ustrašená. Mám v sobě klid. Bůh je dobrý Otec, který nikdy nedává svému stvoření nést těžší kříž, než jaký může unést."
Zelie jasně zná smysl svého života, svých prací a námah. Je ochotna obětovat se pro štěstí rodiny. Její život však není jen námaha a utrpení. Na mnoha místech její korespondence se setkáváme s jasně vyslovenou radostí a hrdostí nad dětmi. Důležité je také její pevné přesvědčení, jakého fantastického manžela má, jak si ho váží a miluje ho. Život bez dětí a bez svého milovaného Ludvíka si neumí ani představit. O svém laskavém a pečlivém manželovi jednou napsala: "Můj muž je světec, přála bych takového každé ženě."
Zelie dopisem ze dne 14. 6. 1866 radí svému bratru Isidorovi, jaké vlastnosti by měla mít dobrá žena jako jeho budoucí manželka: "Není všechno zlato, co se třpytí. Dobrá žena v domácnosti se nebojí ušpinit si ruce při práci, má ráda zrcadlo jen natolik, nakolik je to nezbytné, umí vychovávat děti k práci a ke zbožnosti." To, co doporučuje bratrovi, však sama ve svém životě důsledně praktikuje.

Přestože měli Martinovi každodenní dřiny a starostí nad hlavu, svůj zrak neupírali pouze na časné hodnoty. Naopak, víra, která měla klíčové postavení v jejich životě, je pobízela k tomu, aby v pozemských hodnotách viděli předobraz budoucího, nadpozemského dobra. Hledání nadpřirozeného za hranicemi časného a pozemského se u obou projevovalo různě: zatímco Louis Martin byl nadšeným poutníkem (putoval na různá mariánská poutní místa), zbožnost jeho manželky měla převážně podobu hlubokého rozjímání. Kromě toho se spolu denně účastnili mše sv. a to ráno o 5.30 hod. Celý den pak prožívali v Boží blízkosti, a to tak přirozeně a nenásilně, že jejich děti byly schopny bez problémů přijmout náboženskou výchovu, s dychtivostí přijímaly všechno nové a ve své nevinnosti a dětské jednoduchosti otevíraly svá srdce Boží milosti, která je sytila, aby byly schopny růst ke svatosti.

Bůh se stal skutečným centrem jejich manželského života. Projevují hlubokou úctu k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu, zapojují se do činnosti různých náboženských společenství. Spojuje je hluboká láska, žijí harmonickým životem, společně se rozhodují v záležitostech domácnosti. Ochotně projevují skutky lásky chudým a nešťastným lidem.
O důležitosti modlitby v jejich životě svědčí mnoho poznámek v rodinné korespondenci. Zelie například v dopise ze dne 1. 11. 1873 napsala tato slova: "Váš otec byl předcházející noc na noční adoraci, ačkoli když o deváté odcházel, byl velmi unavený." Louis měl velmi rád eucharistické adorace a kontemplativní modlitbu. Po celodenní práci se místo spánku účastnil pravidelných nočních adorací. Ve svém životě uměl spojit práci a modlitbu. Modlitba mu dávala také sílu k uplatňování milosrdné lásky vůči potřebným.

Louis rád chodil sám na mariánská poutní místa. Putoval i několik dní. Jeho vnímavá, meditativní duše toužila být v tichu s Pánem, aby se po příchodu zpět mohl s větším nasazením věnovat své rodině. Často se účastnil i hromadných poutí. Jelikož se v té době tato náboženská shromáždění chápala jako nebezpečné shromáždění lidu, kde může dojít k manifestaci, byly takové akce pod policejním dohledem. Byly to nelehké revoluční roky pro celou Francii. Ale ani tyto nepříjemnosti Louise Martina neodradily. Taková účast na poutích posilovala poutníky ve víře a upevňovala bratrské vztahy při společném putování.
I Zelie prožívala hlubokou důvěru a lásku k Panně Marii, ale jiným způsobem než její manžel. Je dojemné, co píše v dopise z 5. prosince 1875 své 14-leté dceři Pavlíně o duchovních okolnostech jejího početí: "Nikdy nezapomenu na den 8. prosince 1860 (tj. svátek Neposkvrněného početí Panny Marie), když jsem prosila naši Matku v nebi, aby mi darovala malou Pavlínku. Ale nemohu se ubránit úsměvu, když si vzpomenu, že jsem byla docela jako malá holčička, která prosí svou matku o panenku, a přesně tak jsem se chovala: chtěla jsem mít Pavlínu, jako je ta, kterou mám, a vyjádřila jsem se zcela jasně, protože jsem se obávala, že by svatá Panna nemusela zcela správně pochopit, o co prosím. V první řadě bylo třeba, aby měla krásnou dušičku, schopnou stát se svatou..." (Pavlína se narodila 7. září 1861, přesně devět měsíců po prosbě Zelie adresované Panně Marii, a 8. září, na svátek Narození Panny Marie, byla pokřtěna.)
V dopise z 5. prosince 1875 píše: "I letos půjdu k Panně Marii, brzy ráno, chci tam být první..., ale nebudu už prosit o další děti. Budu se modlit za to, aby ty, které mi byly dány, se staly svatými, abych je mohla následovat, ale aby byly mnohem lepší, než jsem já!"

Nemoc Zélie

Zelie v důsledku velkého vyčerpání brzy onemocněla na rakovinu. Svou nemoc přijímá s odvahou a až do konce života se navzdory velkému několikaletému utrpení věnuje manželovi, dětem a práci. Říká, že "je třeba prostě žít v přítomné chvíli, která je místem Boží přítomnosti".
V předvečer svých posledních Vánoc (1876) odešla na další vyšetření ke svému známému lékaři. Všichni jí i nadále rozmlouvali od případné operace. Svému manželovi 31. prosince 1876 píše: "Odevzdejme se do rukou dobrého Boha, on ví lépe než my, co je pro nás dobré. On zraňuje i uzdravuje... Jsem jako dítě, které se neznepokojuje zítřkem, ale stále očekávám štěstí." Na začátku ledna 1877 píše: "Kráčejme vpřed, to je ta nejradostnější možnost! Doma se nyní již natolik netrápí, a já se velmi snažím, aby to tak bylo i nadále. Tak moc bych si přála, aby se o tom všem už nemluvilo! K čemu? Pokud jsme udělali všechno, co se dalo, nechme ostatní v rukou Prozřetelnosti... Pokud se neuzdravím, je to proto, že Bůh mě velmi chce mít u sebe... "
Utrápená rodina se rozhodla jít společně na pouť do Lurd, aby jí vyprosili zdraví. Zelie v květnu 1877 napsala dceři: "Musíme být připraveny přijmout beze zbytku vůli dobrého Boha, ať už bude jakákoliv, protože jeho vůle je pro nás vždy to nejlepší."
V dopise ze dne 7. června 1877 píše: "Pracovala jsem za čtyři a čtyři dokáží pracovat bez ztráty času. Měla jsem tvrdý život... A teď, kdy bych si už konečně mohla vydechnout, vidím znamení k odchodu, jako bych slyšela: 'Už si toho udělala dost, pojď si odpočinout!' Ale já jsem ještě neudělala dost! Tyto děti ještě nejsou dospělé, potřebují mě. Ach, kdyby toho nebylo, vůbec bych neměla strach ze smrti!" Ani během posledních dnů - ve velkých bolestech na smrtelné posteli - se Zelie nepřestává modlit, drží v rukou růženec... "Je nezbytné, abych neztrácela čas, který mi zbývá, neboť toto jsou dny spásy, které se už nikdy nevrátí, a já je chci využít, píše v dopise ze dne 15. července 1877. Ze všech sil se snažila, aby se rodina neznepokojovala kvůli jejímu zdravotnímu stavu, a všechny povzbuzovala: "Kdyby mě Bůh považoval za užitečnou zde na zemi, jistě by u mě nedopustil tuto nemoc, protože jsem ho velmi prosila, aby mě nebral z tohoto světa, dokud mě moje děti budou potřebovat... Neberu to však tragicky, a to je jedna z největších milostí, jaké mi Bůh dal ... Ať se stane cokoliv, využijme čas, který nám zbývá, a zbytečně nemějme starosti. I tak bude vždy všechno tak, jak chce Bůh!" (Dopis ze dne 17. prosince 1876).
Několik dní před smrtí (16. srpna 1877) píše bratru Isidorovi: "Pokud mě svatá Panna neuzdravila, je to proto, že můj čas se naplnil a dobrý Bůh chce, abych si odpočinula někde jinde než na této zemi."
Zelie zemřela na úsvitu 28. srpna 1877 ve věku 46 let, po 19 letech společného života s milovaným manželem Louisem.

Lisieux

Louis Martin musel v životě překonat několik velmi těžkých období. Velkou zkouškou jeho víry byla těžká nemoc jeho manželky. Naděje, kterou všichni vkládali do návštěvy Lurd, se rychle rozplynula v bolestných a probdělých nocích strávených u lůžka umírající milované manželky. Louis zůstal sám s pěti dcerami. Výchova, vedení domácnosti, zaměstnání na zajištění obživy, to vše zůstalo na něm. Nakonec se rozhodl prodat svůj obchod v Alençon a na radu svého švagra, Zéliina bratra Isidora Guérina, se 15. listopadu 1877 přestěhoval s dcerami do Lisieux, do čtvrti Buissonnets, do blízkosti příbuzných - švagra Izidora Guerina s manželkou, kteří mu pomáhali v péči o dcery. Učinit tak vážné rozhodnutí nebylo jistě pro něj snadné. Jeho milovaná manželka byla pohřbena v Alençon. A Louis tam měl hodně přátel a známých, vždyť tam prožil celý život. Toto všechno opustil, aby co nejlépe zajistil život a výchovu svým milovaným dcerám. Věnuje se výhradně jim, snaží se jim všestranně vynahradit matčinu nepřítomnost. Daří se mu vytvářet radostnou rodinnou atmosféru. Po večerech si společně hrají a zpívají, a nejen nábožné písně, ale i známé francouzské písničky, čtou si nejen ze Svatého písma, ale například i La Fontainovy bajky.
Terezka později vzpomíná na společně strávené chvíle s otcem: "A co říci o zimních večerech, zejména o těch nedělních? Ach, jaký požitek jsem měla, když jsem si mohla po partii dámy sednout s Celinou tatínkovi na kolena... Zpíval nám svým krásným hlasem a jeho písně naplňovaly naše duše hlubokými myšlenkami ... Nebo nás houpal a recitoval básně vyjadřující věčné pravdy“…  Terezie vzpomíná na krásné večerní chvíle, kdy se společně modlila celá rodina: "Pak jsme se odebrali nahoru ke společné modlitbě a malá královna byla zcela sama u svého krále. Stačilo jí jen dívat se na něj a poznala, jak se modlí svatí"...  Vidět kontemplovat svého otce, to musel být opravdu velký zážitek pro tak vnímavou dětskou duši. Terezka ráda pozorovala svého otce v kostele při kázání: "Jeho krásná tvář mi tolik říkala!... Někdy se mu do očí tlačily slzy, které se marně snažil zadržet. Jako kdyby už nestál na zemi, tak ráda se jeho duše oddávala věčným pravdám..."
Další nelehkou skutečností, s níž se musel Louis Martin vyrovnat, bylo duchovní povolání jeho dcer. Jistě bylo pro něj velmi těžké postupně se od nich odloučit a všechny je odevzdat Bohu. Louis to udělal z lásky k Bohu a dal jim své požehnání a svobodu.

Ludvíkova nemoc

Poslední závěrečná zkouška byla pro Louise nejtěžší, ale zároveň ho nejvíce zdokonalila a učinila z něj "oběť milou Bohu". Byla to jeho nemoc, která ho zcela očistila od jakékoliv pýchy, neboť byla ponižující. Stal se zcela závislým na ostatních, ponížen, pokorný, předán do Boží vůle. Důležitý byl jeho postoj, který nijak nebyl pasivní lhostejností, protože si velmi hluboce uvědomoval význam lásky k Bohu vyjádřený ochotou připojit se k Jeho utrpení.
V neděli 1. května 1887 dostal Louis Martin první záchvat mozkové příhody s částečným ochrnutím nohou. Terezie o tom píše: "Byly jsme velmi znepokojeny, ale dobrá tělesná soustava mého milovaného krále to skoro překonala a naše obavy zmizely"... Následovalo delší latentní období, ve kterém se však nijak nešetřil a to zřejmě přispělo k rychlému a závažnému zhoršení jeho zdraví. Je obdivuhodné, že navzdory již existujícím zdravotním problémům byl Louis Martin ochoten podstoupit takovou dlouhou a i fyzicky namáhavou cestu do Říma v říjnu téhož roku (1877), jen aby pomohl nejmladší dceři Terezii uskutečnit její touhu - vstoupit na Karmel. Odcestovali 4. listopadu 1887 a vraceli se až 2. prosince. Pro vážně nemocného Louise to musela být velmi namáhavá cesta. Terezie později poznamenává: "Na cestě do Říma jsme si všimli, že se snadno unaví, že už není tak veselý jako obvykle.“

Louis a Zelie vštěpovali svým dětem touhu po svatosti: jednak ji často vzpomínali a jednak sami o ni vědomě usilovali. V dopise z r. 1888 Terezka píše otci: "Ano, ... budu se snažit, abych byla Tvou slávou tím, že se stanu velkou světicí... Budu se ze všech sil snažit, abych se alespoň trochu podobala svému Králi.
Dopisem ze dne 31. července 1888 Terezka píše krásné vyznání: "Když myslím na Tebe, můj milovaný tatínku, zároveň myslím na Pána Boha, protože se mi zdá, že není možné vidět na zemi někoho více svatého než Tebe..." A v dopise ze dne 30. prosince 1888 píše: "Tatínku, více jsi nemohl pro svou Královničku udělat. Pokud nebude světicí, bude to její vina, protože u takového tatínka jak jsi Ty, má na to hodně prostředků!... "
Terezie vstupuje na Karmel 9. dubna 1888 na liturgický svátek Zvěstování Páně. Po ranní mši Louis Martin, Leonie, Celina a celá rodina Guérinových doprovodili Terezii až k bráně kláštera. "Můj milovaný král neříkal téměř nic, jen na mě upíral laskavý pohled.... Pak jsem si klekla před svého skvělého otce a prosila jsem ho o požehnání. I on si klekl a s pláčem mě požehnal. Andělé se určitě usmívali při takovém výjevu, kdy tento stařec přiváděl Pánu jako oběť své dítě, které prožívalo teprve jaro života!“ Terezie si uvědomuje, že i když člověk koná skutky pro Pána z té nejčistší lásky, nejsou vůbec lehké, ba někdy vyžadují heroickou statečnost. "S jakou vírou přijal tatínek odloučení od své malé královny! Svým alençonským přátelům oznamoval: "Drazí přátelé, moje malá královna Terezie vstoupila včera na Karmel! Pouze Bůh může požadovat takovou oběť... Nelitujte mě, protože mé srdce překypuje radostí“…
Dne 23. června 1888 Louis Martin z neznámých příčin utekl z domu. Celina a její strýc Izidor Guérin ho našli až 27. června v Le Havru. Terezie tyto dny strachu a nejistoty popisuje těmito slovy: "Nevíte, jak těžké chvíle jsme prožívali. Tyto vzpomínky jsou vryty hluboko do našich srdcí a není třeba je popisovat. A to byl jen začátek naší zkoušky“.
V létě roku 1888 šli Martinovi do Alençon a Louis navštívil kostel, ve kterém se kdysi oženil s Zelií. Louis zde prožije mimořádnou Boží blízkost. Později svým dcerám řekl: "Děti moje, přicházím z Alençonu, kde jsem v kostele Notre Dame dostal takové milosti a útěchy, že jsem vyslovil tuto modlitbu: "Můj Bože, to je příliš! Jsem příliš šťastný, takto nelze jít do nebe, chci pro tebe něco vytrpět! A nabídl jsem se..." Krátce po jejich návratu do Buissonnets se 12. srpna objevuje u Louise další recidiva. Guérinovi po smrti bratrance paní Guérinové v srpnu 1888 zdědili úctyhodné dědictví, zejména zámek La Musse. Zámek La Musse sehraje v blízké budoucnosti ještě důležitou roli v Louisově životě. Jednak zde stráví střídavě dlouhá období a naposledy zde i vydechne.

V prosinci roku 1888 Louis věnoval 10 000 franků na nový oltář v katedrále sv. Petra. Je to opravdu zvláštní a symbolické propojení událostí: darování peněz na oltář, sebeobětování se Bohu, nemoc, klidné prožívání nemoci a pokorné snášení všech útrap s tím spojených. Při zpětném pohledu vše do sebe zapadá a dává to hluboký smysl. Terezčina obláčka byla naplánována na listopad 1888. Pro vážný zdravotní stav Louise Martina byla však odložena na 10. ledna následujícího roku (1889). Zúčastnil se jí i Terezčin otec Louis. Na tento sváteční den Terezka vzpomíná takto: "Nejkrásnějším nejpřekvapivějším květem byl můj milovaný král (tj. Louis Martin), který nebyl nikdy hezčí, důstojnější ... U všech vzbudil obdiv. Byl to triumfální den, jeho poslední svátek zde na zemi. Daroval Pánu Bohu všechny své děti, protože už i Celina se mu svěřila se svým povoláním. Tehdy plakal radostí a šel s ní poděkovat Tomu, který 'mu učinil tu čest, že si vzal všechny jeho děti' "...
Louisův zdravotní stav se rapidně zhoršoval a 11. února 1889 musel být umístěn v nemocnici U Dobrého Pastýře v Caen, kde musel zůstat tři roky. Jeho stavy, kdy trpěl halucinacemi, začaly nabývat na intenzitě. V důsledku opakovaných mozkových příhod zůstal Louis Martin ochrnutý. Období, kdy byl při plném vědomí, se střídala s obdobími halucinací. Ošetřující personál v ústavu hovořil o panu Martinovi jako o vzorném a trpělivém pacientovi. Všechny udivoval svou poslušností a přívětivostí. Ošetřujícímu lékaři se 9. března 1889 svěřil: "Vím, proč na mě dobrý Bůh seslal tuto zkoušku. Nikdy jsem nepoznal ponížení, a tak se mi jednoho dostalo." A lékař mu odpověděl: "No, ale to stojí za to." Odpověď byla míněna tak, že když se někdo ocitl v nemocnici U Dobrého Pastýře, považovalo se to za něco hluboce ponižujícího.
V dopise adresovaném otci (25. listopadu 1888) Terezka píše, že na něj ustavičně myslí a celé dny se modlí, s touhou vidět ho úplně zdravého. "Ale já dobře vím, proč nám Pán Bůh posílá tuto zkoušku. Je to proto, abychom získali krásné Nebe! On totiž ví, že našeho milovaného tatínka máme nejraději ze všeho na této zemi, ale ví i to, že pokud chceme dosáhnout věčného života, musíme trpět, a proto nás zkouší v tom, co nám je nejdražší..."
Dne 10. května 1892 Izidor Guérin, Louisův švagr, přivede nemocného pana Martina do Lisieux. O dva dny později, 12. května, se uskutečnila Louisova poslední návštěva na Karmelu. Své milované dceři Terezii zde řekl jediné a zároveň poslední slova: "V nebi".
Poslední období života strávil Louis Martin se svými dcerami Leonií a Celinou. Dne 24.června 1893 se Leonie vrací do řehole Navštívení v Caen. Celina tak zůstává sama na péči o otce. Prázdniny tráví s tatínkem, s tetou a strýcem Guérinovými na zámku v La Musse. Následuje další zhoršení jeho zdravotního stavu a celkové ochrnutí. Série srdečních příhod, které ho v květnu a červnu postihly, signalizovaly jeho blízký konec. Dne 27. května 1894 přijal svátost pomazání nemocných. Strýc s tetou vydatně pomáhají Celině při péči o nehybného tatínka. Dne 4. července všichni odcházejí na prázdniny do La Musse, kde 29. července 1894 v 8.15 Louis Martin umírá. Krátce nato, 14. září, Celina vstupuje na Karmel v Lisieux.

Zelie Martinová celý svůj život toužila po synovi, který by se jednou stal knězem a misionářem. Nebyla sice vyslyšena tak, jak si představovala, ale tím, že dala čtyři ze svých pěti dcer Karmelu, jehož prvořadým povoláním je modlit se za kněze, byla vlastně vyslyšena nad všechny své naděje. Modlila se za syna - misionáře, ale přivedla na svět Terezii, která se stala duchovní sestrou dvou misionářů - otce Maurice Belliera (1874 - 1907) a otce Adolfa Roullanda (1870 - 1934), a zároveň patronkou misí a misionářů!
"Manželé Louis a Zelie se však stávají svatými ne proto, že jsou rodiči sv. Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, ale proto, že jsou příkladnými křesťany žijícími ve světě. Jejich příklad poukazuje na to, že svatost není nedosažitelným ideálem, dokonce ani pro osoby žijící v manželství, kteří se věnují rodině, svému povolání a podobně. Každý den plnili povinnosti vyplývající z jejich stavu, s odevzdaností přijímali všechny obtíže a neštěstí, ve všem plnili Boží vůli a Boží plán.  

Jistě není náhodné, že manžele Louise a Azelii Martinovi prohlásil 26. března 1993 za ctihodné papež Jan Pavel II., pro kterého bylo dobro rodin opravdovou "srdeční záležitostí". Takto se nám nabízí možnost prosit je o pomoc v našich každodenních záležitostech.
Kdo by nám rozuměl více než ti, kteří sami prošli nejtěžšími životními zkouškami?

Sv. Otec Benedikt XVI. je na misijní neděli 19. října 2008 prohlásil za blahoslavené.
Sv. Otec František je na misijní neděli 18. října 2015 prohlásí za svaté.

"Život blahoslavených Louise a Zelie je výzvou pro všechny křesťanské manželské páry vést ctnostný manželský život. V lásce, vzájemném respektování a harmonii prožili spolu 19 let. Měli devět dětí, z toho čtyři jim zemřeli v mladém věku. Kéž je jejich život vzorem pro manžele a rodiče každého věku, ale i pro ty, kteří ztratili manželského partnera a též pro ty, kteří čelí problémům a nemocem." (Kardinál Saraiva, 19. října 2008)

V liturgickém kalendáři se vzpomínka sv. Louise a sv. Zelie Martinových slaví 12. července.