Marie Františka Terezie Martinová (Marie-Francoise-Therese Martin) se narodila 2. ledna 1873 a pokřtěna byla o pouhé dva dny později, 4. ledna. „Celý svůj život mne Bůh obklopoval láskou. Mé první vzpomínky jsou plné zářivých úsměvů a laskání... Léta mého dětství byla plná slunečních paprsků.“ Přesně takto své dětství v Alencon Terezie popsala o dvacetjedna let později. „Měla jsem velmi šťastnou povahu“, dodává se svou typickou otevřeností, „což přispělo k tomu, že můj život byl příjemný.“

Domácnost Martinových byla živým místem. Ludvík, Terezčin otec, měl láskyplnou přezdívku pro každou ze svých dcer. Zélie, její matka, zase často psala svým příbuzným o radostech, kterými ji zahrnovaly její děti. Terezie byla nejmladší a miláčkem všech, ovšem zejména matky. Od narození byla slabá a křehké konstituce. Protože matka již v době jejího narození trpěla rakovinou prsu, byla dána kojné do Semalle. Zde se z neduživého kojence stalo živé, rozpustilé a sebevědomé dítě. Ale Zélie nebyla nevšímavá. Brzy postřehla, jaká Terezie umí být. Napsala: „Je neuvěřitelně tvrdohlavá. Když řekne „ne“, nic s ní nepohne a nezmění její názor, ani kdybychom ji strčili na celý den do sklepa...“ Tereziina nezvyklá upřímnost se projevila velmi záhy. Jednou přiběhla k matce a přiznala se: „Maminko, uhodila jsem Célinu, ale já už to nikdy neudělám.“

Malá Terezie byla světlovlasá, modrooká, láskyplná, tvrdohlavá a na svůj věk duševně vyspělá. Trápily ji však velké záchvaty vzteku. Zélie napsala své starší dceři Pavlíně: „Terezie má občas velký záchvat vzteku, když věci nejdou tak, jak si představuje. To pak sebou zmítá vzteky na podlaze sem a tam… Je tak nervózní, ale má dobrou povahu, je velmi inteligentní a všechno si hned zapamatuje.“

V tomto ovzduší křesťanské rodiny se formovala Tereziina osobnost. Základem této rodiny byla modlitba, oslava Boha a praktikování dobrých skutků, a tak mohla růst její vlastní láska k Ježíši a také touha ho těšit.

Vybírám si všechno

Když starší sestra Léonie dospěla do věku 12 let, rozhodla se, že už je příliš dospělá na to, aby si hrála s panenkami. Košík plný látek a hadříků pro panenky nabídla svým mladším sestrám Célině a Terezii: „Vyberte si, co chcete, sestřičky.“ Célina si vybrala klubko vlny, ale Terezie se zmocnila celého košíku a řekla: „Já si vybírám všechno!“ Tato významná událost a památná věta ukázaly její postoj k životu. Nikdy v životě nechtěla a neudělala nic napůl; platila pro ni jedna jediná zásada: všechno nebo nic.

O nedělích Ludvík a Zélie brávali své dcery na procházky. Terezie milovala široké otevřené prostory a nádheru normandské krajiny kolem Alencon. Často byla velmi unavená a tatínek Martin ji nosíval v náručí až domů. Avšak krása rodinného života měla brzy skončit. Stín smrti, který už tolikrát navštívil domácnost Martinových a vzal jim čtyři děti, se opět vrátil. Tereziina matka zemřela na rakovinu prsu, se kterou bojovala celých 12 let, v srpnu 1877. Terezii bylo teprve 4 a půl roku.

Po smrti manželky se Ludvík rozhodl s dcerami (ve věkovém rozpětí 17 a 4 roky) přestěhovat do Lisieux. Zakoupil domek a pojmenoval ho Buissonnety. Zde Terezie vstoupila do svého „druhého a nejbolestnějšího období“ svého života. Šok ze smrti matky způsobil, ze se její „šťastná povaha zcela proměnila“, vzpomínala. „Stala jsem se velmi plachou, vyhledávala jsem samotu a byla jsem opravdu přecitlivělá.“

Ludvík a starší dcery se velmi snažili pomoct malé Terezii, která matku tolik milovala. Nešetřili láskou a zahrnovali ji pozorností. Pod vedením sester Marie a Pavlíny zahájila školní docházku. Odpoledne po vyučování chodívala za tatínkem do pracovny a on ji láskyplně nazýval svou královničkou. Pak šli spolu na procházku, navštívili kostel a pomodlili se před Nejsvětější Svátostí. Pouto mezi nimi bylo stále silnější. „Jak bych mohla vyjádřit něhu, kterou tatínek zahrnoval svou královničku?“ S o 4 roky starší sestrou Célinou se staly nerozlučnými družkami.

Prvním slovem, které se Terezie naučila číst, bylo slovo „nebe“. Od svého dětství vnímala tento svět pouze jako začátek, jako letmý pohled do slavné budoucnosti. Co se u Martinových opravdu velmi dodržovalo a slavilo, byla neděle. Byl to den odpočinku, avšak již s nádechem melancholie, protože tento den Páně zároveň probíhal i končil... „Každou neděli jsem vnímala bodnutí vyhnanství této země. Toužila jsem po věčném klidu a pokoji; neděli, která nebude mít konce“, vysvětlila.

I přes velkou pozornost, které se jí dostávalo, bývala Terezie nesmírně vzteklá a záchvaty se často hlásily o slovo. Následující událost je její vlastní účet této své povahové vadě. Udála se mezi ní a služebnou Viktorií: „Byla jsem příliš malá, abych si sama podala kalamář, který stál na polici u krbu v kuchyni, a proto jsem velmi pěkně požádala Viktorii, aby mi ho podala, ale ona mne odmítla s tím, že si mám vzít židli. Vzala jsem si ji beze slova, ale pomyslela jsem si, že to není od ní vůbec pěkné a přemýšlela jsem ve své malé hlavě, co mě samotnou vždy nejvíce urazí. Když jsem ji obtěžovala příliš, říkala mi často, že jsem harant, což mě opravdu ponižovalo. Takže ještě, než jsem seskočila ze židle, jsem se otočila a důstojně jsem pronesla: „Viktorie, Vy jste harant! Pak jsem ji zanechala, aby přemýšlela nad tím, co jsem jí právě řekla. Prostě jsem byla přesvědčená, že proto, že mi neprokázala malou službu, si pojmenování harant zaslouží…“