Na Karmelu

Marie Martinová, nejstarší dcera v rodině, následovala svou sestru Pavlínu a v roce 1886 vstoupila také na Karmel v Lisieux. Léonie pak vstoupila do kláštera Navštívení rok následující. Terezie hledala vhodný čas, kdy i ona oznámí tatínkovi své rozhodnutí stát se karmelitkou. Ludvík, ačkoliv tuto prosbu o svolení očekával, byl z toho zarmoucený. Už tři jeho dcery vstoupily do kláštera. Avšak pro svou velkorysost nejenže souhlasil, ale i horlivě pomáhal, aby se Tereziina touha brzy stala skutečností. Nebylo jí ještě ani patnáct, když na Karmelu opět přednesla svou prosbu. Znovu byla pro svůj nízký věk odmítnuta. Představený jí poradil, aby přišla, až jí bude 21 let. Avšak neznal tuto dívku a nevěděl, že půjde prosit o svolení i místního biskupa. Mons. Hugonin v Bayeux na toto setkání prý nikdy nezapomněl. Jednoho deštivého dne se Terezie dostavila s otcem do jeho kanceláře a předložila překvapivou žádost. „Je Vám patnáct a skutečně tohle chcete?“ zněl biskupův dotaz. I podpora otce Ludvíka biskupa ohromila: „Otec byl stejně tak ochotný darovat své dítě Bohu,“ poznamenal, „jako jeho dcera, která spěchala, aby se Bohu zcela odevzdala.“ Těsně před rozhovorem si Terezie vyčesala pověstný drdol, aby působila starší. To biskupa velmi pobavilo a když později vzpomínal na toto setkání, nikdy nezapomněl tento její trik zmínit. Přesto si vzal čas na rozmyšlenou a slíbil napsat své rozhodnutí.

U papeže

Terezie měla v plánu, že pokud cesta do Bayeux selže, pojede za samotným papežem. A tak v listopadu 1887 vzal Ludvík své dvě dcery, Terezii a Célinu, do Itálie se skupinou francouzských poutníků. Ve svém deníku pak Terezie popsala působivou cestu přes jižní Evropu. V Římě se zamilovala do Kolosea a přes zákaz si odnesla několik kamenů jako relikvii a políbila posvátnou půdu zbrocenou krví raných křesťanských mučedníků.

V neděli 20. listopadu 1887 předstoupili v audienci před papeže Lva XIII. Terezie později napsala: „Řekli nám, že je zakázano na papeže mluvit, aby se dostalo na všechny poutníky s požehnáním. Otočila jsem se ke své drahé Célině o radu: „Mluv!" naznačila. O chvíli později jsem už klečela Svatému otci u nohou… Oči jsem měla zalité slzami, vzhlédla jsem k jeho tváři a řekla jsem: „Svatý otče, mám velkou prosbu… Svatý otče, ke cti Vašeho jubilea Vás prosím, abyste mi povolil vstoupit na Karmel ve věku patnácti let.“ Otec Réverony, vůdce francouzské pouti, zíral na toto děvče překvapen a s nelibostí. „Svatý otče“, řekl kněz chladně, „je to dítě, které chce vstoupit na Karmel ve věku patnácti let. Představení v tuto chvíli povolit vstup nechtějí.“ „No, mé dítě,“ odvětil Svatý otec, „učiňte, jak Vám představení radí.“ „Položila jsem ruce na jeho kolena a učinila jsem poslední zoufalý pokus: Ale Otče, pokud Vy řeknete ano, všichni budou souhlasit!“ Díval se na mě a pak řekl tato slova, dávajíc důraz na každou slabiku: „Jděte – jděte, je-li to vůle Boží, pak vstoupíte.“ Protože Terezie nemínila odejít, musela ji papežská stráž zvednout a plačící ji odvést ke dveřím. Zde dostala medaili Lva XIII.

Karmel

Na Nový rok 1888 dala převorka Karmelu Terezii naději, že by mohla být přijata a poradila jí, ať je trpělivá a aby ještě trochu posečkala. Vytoužený den přišel 9. dubna 1888, kdy se Terezie po mši rozloučila s tatínkem a Célinou a vstoupila navždy za bránu kláštera bosých karmelitek v Lisieux. Zde na ni čekal Ježíš a dvacet šest družek různého věku (průměr byl 47 let), mezi nimi rodné sestry Pavlína, teď už sestra Anežka od Ježíše, a Marie, nyní sestra Marie od Nejsvětějšího Srdce.

Jediným mrakem nad štěstím mladé postulantky byl zhoršující se stav jejího otce, u něhož se projevila mozková arterioskleróza a začal rychle chřadnout. V červnu téhož roku na tři dny zmizel a byl nalezen na cestě do Le Havru. Přesto se Ludvíku podařilo napnout své síly a zúčastnit se Terezčiny obláčky, kdy 10. ledna 1889 přijala tradiční hábit karmelitek. Již v únoru byl Ludvík převezen do nemocnice Dobrého Pastýře v Caen, neboť u něj naplno propukla demence. Když Terezie v hovorně spatřila svého otce v tomto stavu, napsala později: „Nemyslím, že bych mohla ještě kdy více trpět než tohoto dne!“ Naposledy za svými dcerami přišel Ludvík v květnu 1892. Tento muž, stižený nemocí, už jen dokázal posunkem naznačit, že příště už se sejdou jen v nebi. Ludvík Martin zemřel pokojně o dva roky později s Célinou po svém boku na zámečku La Muse. Célina pak následovala své tři sestry a vstoupila na Karmel v září 1894.

Terezie následujících devět let strávila na Karmelu v Lisieux. Její spolusestry ji poznaly jako dobrou řeholnici, avšak nic víc. Byla svědomitá a velmi schopná. Pracovala v sakristii, v refektáři, malovala obrázky, napsala několik her a poměrně dost básní. Žila intenzivním modlitebním a komunitním životem. Představené ji svěřily výchovu novicek, avšak navenek nebylo na této sestře nic pozoruhodného. Žila ve své době poznamenané jansenismem a některé sestry se velmi obávaly Boží spravedlnosti a trpěly skrupulemi. I ona ze začátku trpěla obavami, avšak od své profese, která se uskutečnila 8. září 1890, objevila hluboký pokoj. Přispěla k tomu i četba sv. Jana od Kříže, který nebyl v té době tak populární jako dnes a kterého nazvala „pravým světcem lásky.“ Na její cestu důvěry a lásky směle vykročila po exerciciích v říjnu 1891, které dávala františkánský kněz Alexis Prou.

V kruté zimě 1890–91 zemřely na chřipkovou epidemii tři sestry a Terezii byla svěřena funkce ošetřovatelky. Právě zde se začala projevovat její síla a energie. V únoru 1893 byla zvolena převorkou její rodná sestra Pavlína, což byla pro Terezii radostná událost. Právě Pavlína – Matka Anežka od Ježíše – nařídila Terezii psát své memoáry a divadelní hry pro pobavení sester na významné události a svátky. V jedné hře o sv. Janě z Arku dokonce Terezie hrála hlavní roli. Když přišla na Karmel Célina a přinesla svůj fotoaparát, vznikly fotografie, které dnes už zná celý svět.

Terezie si byla velmi dobře vědoma toho, jak je „malá“. „Je pro mě nemožné, abych sama vyrostla, a tak se musím snášet taková jaká jsem i se všemi svými nedokonalostmi. Ale chci hledat prostředek, jak vejít do nebe malou cestou, která je přímá, krátká a úplně nová.“ Jednou si vybavila výtah v domě bohatého člověka a rozvedla tuto novinku: „I já chci najít výtah, který mě vynese přímo k Tobě, Ježíši, protože já jsem příliš malá na to, abych stoupala po velkých schodech dokonalosti. A tak jsem hledala v Písmu, co by mohlo být tímto zdvižem a narazila jsem na tohle: ´Je-li kdo maličký, ať ke mně přistoupí.´ Pochopila jsem, že tím zdvižem je Tvoje náruč, Ježíši, že vůbec nemusím růst, ale musím zůstat maličká.“

Zdá se, že Pán od ní nepožadoval velké věci, jako od některých svatých. Terezie se často cítila neschopná projevit trpělivost a laskavost. Avšak pochopila, že se musí Bohu úplně darovat, aby On sám jednal skrze ni. Jak píše sv. Pavel: „Všechno mohu v tom, který mne posiluje.“

Život na Karmelu není snadný a každý den přináší protivenství: střety společného života, chlad, nové způsoby stravování nebo potíže při modlitbě (2 hodiny osobní modlitby, čtyři a půl modlitba liturgická). Jednoho dne při praní prádla, kdy sestry skloněné praly společně nad velkým bazénem kapesníky, ji jedna sestra postříkala špinavou teplou vodou přímo do tváře. A ne jednou, dvakrát…, ale po celou dobu. Jak Terezii bylo? Zmocnil se jí záchvat vzteku, ale neřekla ani slovo. Spolehla se na Krista a on jí pomohl najít správnou míru. To je jen jeden z příkladů, jak Terezie šla svou malou cestu a snažila se uplatnit lásku v nejmenších událostech všedního dne. Dalšími zkouškami trpělivosti byly i příležitosti, kdy mohla pomoci, ale ta, která pomoc potřebovala, nebyla spokojená. Po chodbě pomáhala staré sestře Petře, ale ta odvětila, že jde Terezie příliš rychle. I když zpomalila, byla pokárána: „No tak! Měla jsem pravdu, když jsem říkala, že jste příliš mladá na to, abyste mi pomáhala.“ Terezie jí oplatila jen úsměvem. To byl její způsob.

Další známou příhodou byla sestra, která při modlitbě v kapli vyluzovala podivné zvuky. Buď si hlučně hrála s růžencem nebo klapala zubní náhradou, která jí dobře nepadla. Terezie později vzpomínala, jak se jí tento protivný zvuk zarýval do mozku a zmocňovala se jí nesoustředěnost až zuřivost. I když se snažila vytěsnit tento zvuk, nebylo to platné, spíš se malé utrpení jen zhoršovalo. A tak ji napadlo, že z tohoto zvuku udělá koncert pro Ježíše a nabídne ho Ježíši jako modlitbu. „Ujišťuji Vás, poznamenala později suše, „to nebyla modlitba pokoje.“

Terezie také často při modlitbě spala, přestože byla velkou mystičkou. Ze začátku z toho byla mrzutá a rozpačitá, ale pak pochopila, že „rodiče milují své děti stejně ve spánku jako když jsou vzhůru“. Takže Bůh ji nemiloval o nic méně ve chvíli, kdy uprostřed modlitby usnula.