Vstupuji do života

30. září (1897)

+ Čtvrtek,

Den její drahocenné smrti

Ráno jsem ji opatrovala během mše. Neřekla mi ani slovíčko. Byla vyčerpaná, těžce dýchala; uhodla jsem, že její utrpení je nevýslovné. V jedné chvíli sepjala ruce a pohlížela na sochu Svaté Panny.

Ó modlila jsem se vroucně! Ale je to docela čistá agónie, bez nejmenší stopy útěchy!

Řekla jsem jí několik soucitných, laskavých slov a připojila jsem, že mě během své nemoci velice povzbuzovala.

A Vy, jaké útěchy jste mi dávala! Ach, jsou hodně velké!

Po celý den, bez okamžiku úlevy, zůstávala bez nadsázky v opravdových mukách. Zdálo se, že je u konce se silami, a přece, k našemu velkému překvapení, mohla se pohybovat, posadit se v posteli.

… Vidíte, řekla nám, kolik síly dnes mám! Ne, já ještě neumřu! Mám jí ještě na měsíce, možná na léta!

A kdyby to Bůh chtěl, řekla naše matka, přijala byste to? Začala odpovídat ve své úzkosti: Bylo by to jistě třeba…

Ihned se však vzchopila a řekla s přízvukem vznešené odevzdanosti, klesajíc zpět do svých podušek: Budiž!

Mohla jsem zapsat toto zvolání, ale je úplně nemožné zachytit jejich přízvuk:

Nevěřím už ve smrt pro sebe… Věřím už jen v utrpení… Nu, tím lépe! Ó můj Bože! Miluji ho, dobrého Boha!  Ó má dobrá Svatá Panno, pojď mi na pomoc! Jestli je toto smrtelný zápas, co je potom smrt?! … Ach, můj dobrý Bože!... Ano, je opravdu dobrý, vím, že je opravdu dobrý…

Pohlížejíc na Svatou Pannu:

Ó ty víš, že se dusím!

Ke mně:

Kdybyste věděla, co to je dusit se!

Bůh Vám pomůže, mé ubohé dítě, a brzo bude konec.

Ano, ale kdy? … Můj Bože, slituj se nad svou ubohou dceruškou! Slituj se nad ní!

K naší Matce:

Ó Matko, ujišťuji Vás, že kalich je plný až po okraj!... Ale Pán Bůh mě neopustí, docela jistě ne… On mě nikdy neopustil… Ano, můj Bože, všechno, co chceš, ale slituj se nade mnou! …Sestřičky, sestřičky moje, modlete se za mne! …Můj Bože! Můj Bože! Ty, který jsi tak dobrý!!! …Ó ano, jsi dobrý! Vím to…

Po nešporách položila naše matka na její kolena obraz P. Marie Karmelské. Ujistila ji, že brzo polaská Svatou Pannu jako Ježíšek na tomto obraze. Pohlédla na okamžik na tento obraz a řekla:

Ó Matko, představte mě co nejrychleji Svaté Panně, jsem děťátko, které už nemůže dál!... Připravte mě na dobrou smrt.

Naše matka jí odpověděla, že pro svou pokoru, kterou vždy chápala a uskutečňovala, je zcela připravena. Chvíli přemýšlela a pak vyslovila pokorně tato slova:

Ano, zdá se mi, že jsem nikdy nehledala nic než pravdu, ano, pochopila jsem, co je pokorné srdce… Zdá se mi, že jsem pokorná.

Opakovala ještě jednou:

Vše, co jsem napsala o své touze po utrpení, je přece úplná pravda! … A nelituji, že jsem se vydala Lásce.

Naléhavě…

Ó ne, nelituji toho, naopak!

O něco později:

Nikdy bych si nebyla myslela, že je možné tolik trpět. (Nikdy nedostala ani jedinou morfiovou injekci.) Nikdy! Nikdy! Nemohu si to vysvětlit jinak než svými vroucími touhami po záchraně duší.

Kolem páté hodiny jsem u ní byla sama. Její obličej se náhle změnil, pochopila jsem, že je to ten poslední smrtelný zápas. Když řeholní družina vstoupila do nemocnice, přijala všechny sestry s milým úsměvem. Držela svůj kříž a stále se na něj dívala. Více než po dvě hodiny rozdíral strašný chrapot její hruď. Její obličej zrudl, ruce zfialověly, nohy měla jako led a třásla se po celém těle. Hojný pot jí vyvstával v obrovských kapkách na čele a stékal po tvářích. Její potíže s dýcháním stále vzrůstaly a při dýchání vyrážela občas malé bezděčné výkřiky.

Během této doby, která byla pro nás tak plná úzkosti, slyšely jsme oknem – a já jsem tím velice trpěla všechno to šveholení červenek a ostatních ptáčků, ale tak silně, tak blízko a tak dlouho! Prosila jsem Boha, aby je umlčel, tento koncert mi rozdíral srdce a bála jsem se, že unavuje naši ubohou Terezku.

V jedné chvíli se zdálo, že má tak vyschlá ústa, že sestra Jenovefa, chtíc jí ulevit, položila jí na rty kousíček ledu. Přijala ho a tak se na ni usmála, že na to nikdy nezapomenu. Bylo to jako poslední sbohem.

V 6 hodin, když zvonilo k Anděl Páně, dlouze se zadívala na sochu Svaté Panny. Když konečně několik minut po sedmé naše matka propustila sestry, povzdychla:

Matko! Ještě to není smrtelný zápas? …Ještě neumřu?

Ano, mé ubohé dítě, je to smrtelný zápas, ale možná ho chce Pán Bůh o několik hodin prodloužit.

Odpověděla zmužile:

Nuže do toho! …Jen dál! …Ó nechtěla bych trpět méně dlouho…

Pohlížejíc na svůj kříž:

Ó miluji ho!

Můj Bože… miluji tě…

Když vyslovila tato slova, náhle padla zvolna nazpět s hlavou skloněnou doprava. Naše matka dala bez prodlení vyzvánět nemocničním zvonem, aby přivolala řeholní společenství.

„Otevřete všechny dveře, “ řekla zároveň. Mělo to v sobě něco slavnostního a vnuklo mi to myšlenku, že Bůh totéž řekl v nebi také andělům.

Sestry měly čas pokleknout kolem postele a byly svědky extáze malé umírající světice. Její obličej znovu dostal liliovou barvu, kterou míval v době plného zdraví. Její oči se upíraly vzhůru a zářily mírem a radostí. Dělala jakési  krásné pohyby hlavou, jako by jí někdo božsky zraňoval šípem lásky, pak šíp vytáhl a znovu zraňoval.

S. Marie od Eucharistie se k ní přiblížila se svící, aby viděla co nejvíce její vznešený pohled. Ve světle této svíce nebylo vidět žádný pohyb jejích víček. Tato extaze trvala skoro po dobu jednoho Creda a pak vydechla naposledy.

Po své smrti zachovala si nebeský úsměv. Byla úchvatně krásná. Svůj kříž držela tak pevně, že jsme jí ho při pohřebních přípravách musely vytrhnout z rukou. Tuto službu jsem vykonala já se sestrou od Nejsv. Srdce a se sestrou Amatou od Ježíše. Přitom jsme si povšimly, že nevypadala na víc než na 12-13 roků.

Její údy zůstaly vláčné až do jejího pohřbu, v pondělí 4. října 1897.

Sestra Anežka od Ježíše

r. c. i.

DODATEK

30. září

…Všechna moje malá přání se splnila… Jistě se tedy splní i to velké! (Umřít z lásky.)

Odpoledne:

Ach, kolik mám dnes síly! Mám jí ještě na měsíce! A zítra a další dny to bude ještě horší!... Nu, tím lépe! Nemohu dýchat, nemohu umřít! (a) ( (a/Nikdy nevdechovala kyslík, myslím, že se to tehdy neznalo.))…

Nikdy nebudu umět umřít! … Ano, můj Bože! …Ano! … Ráda chci ještě trpět…

Kolem páté hodiny shodila matka Marie z Gonzagy ostatky blaženého Théophana Vénarda a matky Anny od Ježíše, které byly připevněny vpravo na závěsu její postele. Zvedly jsme je a ona je maličko polaskala.