Úvod > Sestry sv. Terezie > První sv. přijímání

Vzpomínky na 1. svatá přijímání

Pavlína - Matka Anežka od Ježíše:

Zdá se mi, že mé první svaté přijímání jsem prožila velmi dobře. Bylo to v čase, kdy už jsem pomýšlela na řeholní život. Mé první sv. přijímání se událo 2. července 1872 a bylo mi skoro 11 let. Malá Terezka měla přijít na svět o půl roku později. Při této události našeho prvního svatého přijímání, měla má přítelkyně, Marie-Terezie, přednést úkon zasvěcení Panně Marii za nás všechny. Avšak udělalo se jí náhle velmi nevolno a katechetka rychle hledala někoho, kdo by ji zastoupil. Nepochybně v mých očích spatřila, jak moc toužím, abych zasvěcení směla pronést já. A vybrala mne.

Pokud chcete znát jména mých družek, které toho dne poprvé přijímaly se mnou, tak zde je seznam:

Marie Thérèse Pallu de Bellay, nyní paní de Feydeau, se kterou jsme v stálém písemném kontaktu

Blanche de Mailly

Marguerite de Cumont, která je převorkou na Karmelu v Caen

Yvonne de la Piquerie, která se s manželem angažuje u Malých sester chudých

Geneviève de Viennay

Marie de Baglion, která věnuje svůj čas dobročinnosti

Madeleine de la Charrie, která je vizitantkou v klášteře Navštívení v Le Mans

A snad Eugénie Verite, která měla tetu na Karmelu v Le Mans, ale nejsem si jistá.

Z korespondence rodiny:

Sestra Marie-Dosithea panu a paní Guérinovým 9. 6. 1872:

Prosím Vás, abyste se mnoho modlili za malou Pavlínku, aby dobře vykonala první svaté přijímání. Je to tak důležitá událost, která bude mít vliv na celý její život. Trochu se bojím, aby ji její přirozené světlo v jejím srdci nepřipravilo o nějakou milost, kterou by mohla jinak obdržet.

Pavlína panu a paní Guérinovým 13. 7. 1872:

Můj drahý kmotře a má drahá teto,

píšu Vám, abych se s Vámi podělila o radostnou událost, která se uskuteční 2. července. Bude to den mého prvního svatého přijímání. Prosím Vás, abyste se za mne mnoho modlili, abych se dobře připravila. Slibuji, můj drahý kmotře a má drahá teto, že na Vás tohoto krásného dne nezapomenu. Byla bych velmi nevděčná, kdybych to udělala. Byli jste ke mně vždycky tak laskaví, že budu prosit dobrého Boha, aby Vám to všechno oplatil a dal Vám všechno, co potřebujete. Hlavně, aby Vás opatroval.

Děkuji Ti, můj drahý kmotře, za krásné knihy, které jsi mi poslal k mému prvnímu svatému přijímání. Jsem tak vděčná a bude to pro mě dvojnásobná vzpomínka. Ale přeji si, abych Tě s tetou mohla vidět, jinak by moje štěstí nemohlo být úplné, protože tatínek, maminka a moje křestní kmotra (pozn: Pauline Romet) tam budou. Milý strýčku a teto, líbám Vás uctivě.

Vaše malá a milující neteř Pavlína, dítě Ježíškovo

Pavlína paní Guérinové (snad) srpen 1882:

Sladký hlas, který zazněl v mém srdci v den mého prvního svatého přijímání, rostl s léty. Vždycky jsem mu naslouchala se štěstím. Bylo to něco tak sladkého, tak krásného! Ten hlas mi vždycky říkal: „Pojď, pojď..!“

Marie - Marie od Nejsvětějšího Srdce:

Mé první svaté přijímání bylo ohlášeno rok dopředu, protože moje teta Marie Dosithea velmi vážně onemocněla. I když jsem byla v katechismu velmi pokročilá, katechetka mi řekla, že když budu opravdu dobrá, budu smět přistoupit k 1. svatému přijímání ve věku 9 let, protože tím chtěli potěšit mou tetu, než by zemřela. Tato myšlenka mi dodala hodně odvahy. Měla jsem velkou touhu po svatém přijímání a pustila jsem se do učení katechismu s velikou horlivostí. Náboženské otázky mě moc zajímaly. Byl to pro mě vždycky svátek, když jsem šla na hodinu k otci Boulangemu. Ještě dnes ho vidím, jak sedí v salonku, kde nás učil katechismus. Když se zeptal na otázky, které moji společníci nevěděli, umírala jsem závistí, že se nezeptal mě. Říkala jsem si: “Ach, ať se zeptá mne, jak dobře znám na tohle odpověď!“ Tak se stávalo často a otec byl se mnou velmi spokojen. Ovšem nestačilo mi se katechismus jenom učit, vymýšlela jsem si různé praktiky, aby se malý Ježíš v mém srdci cítil opravdu dobře, až do mého srdce sestoupí. V hloubi duše jsem si myslela, že si jen ostatní mají myslet, že moje teta umírá jen proto, že Ježíš tak spěchá, aby ke mně přišel tak brzy a tato myšlenka mne naplňovala radostí. Nicméně pravdou bylo, že moje teta byla skutečně velmi nemocná a celá komunita sester byla přesvědčena, že ani nebude mít tu radost, aby ještě spatřila mé první svaté přijímání. Já jsem však měla tak neotřesitelnou víru, že jsem si myslela pravý opak. Jednoho dne, když jsme přišli tetu navštívit do nemocničky a ona s námi téměř nemohla mluvit, protože jí bylo opravdu špatně, snažila se mi ošetřovatelka vysvětlit, jak je nyní důležité, abychom se zcela odevzdali do vůle Boží. Věděla totiž, jak velmi horlivě jsem se modlila za zdraví své tety. Já jsem se na ni podívala jako omámená a řekla jsem jí: „Ale, dobrá sestro, to by však nikam nevedlo! Kdyby právě tohle nebyla jeho vůle, pak bych nemohla být vyslyšena! Takže nebudu mluvit o jeho vůli, ale budu se ji snažit změnit.“ Sestra se začala smát a už mi na to neodpověděla.
Vybrala jsem si svatého Josefa, kterého jsem pověřila uzdravením svojí tety. Měla jsem k němu velikou důvěru a rozhodla jsem se, že ho chytnu za srdce. V zadní části malé salaše (místo v zahradě, kde jsme si hrávaly během rekreace) byla socha sv. Josefa, která stála ve výklenku obklepeném jasmíny. Sbírala jsem všechny drobné kvítky, které mu spadly k nohám a pletla jsem z nich pro něho korunky, které jsem s velkou vroucností pokládala na prázdné místo ve výklenku. Pletení korunek a věnečků pro mě byla velká zábava, protože mě nebavilo si hrát a běhat jako moje společnice. Často za mnou přišly s pozváním, abych se připojila k jejich zábavě, ale já jsem jim vždycky odpověděla: „Raději upletu korunku svatému Josefovi.“ Vždy, když jsem přišla na rekreaci, byla má první starost, zda kvítky jasmínu už opadaly - ne proto, že by mě to pletení až tak moc bavilo, ale proto, že jsem to dělala za uzdravení mé tety. Jednou se stalo, že mne vychovatelka poslala hrát si s ostatními dětmi a a já tak musela opustit pletení korunek. Nemusela mne vybízet dvakrát, protože jsem si pomyslela: „Svatý Josef vidí, že to není má vina, že teď musím jít a proto se nestane, že moje teta kvůli tomu nebude moct být uzdravená.“ Několik týdnů před mým 1. svatým přijímáním byla však má teta tak nemocná, že se zdálo, že všechny mé naděje jsou již ztracené. Když nás spatřila její ošetřovatelka, zděšeně na nás pohlédla a my jsme se rozhodli za tetou nejít, abychom ji ještě více neunavovali. Zeptala jsem se jiné sestry: „Jak se daří mojí tetě?“ A kdybych dostala i ty nejhorší zprávy, spokojila bych se s tím, že bych šla do kaple a pohlédla na sv. Josefa pohledem, který by byl naprosto výmluvný. A když jsem na něho právě takto pohlédla, se svou žalobou i s poděkováním, odešla jsem ujištěna, že se moje teta uzdraví. Naše matka mi pak psala velmi krásné dopisy, aby mě v mém úsilí i v mé víře podpořila. Stále pamatuji na její slova: „Moje milá Marie, Bůh Ti nic neodmítne v den Tvého prvního svatého přijímání. Tohoto dne Ti teta musí říct: „Dobrý Bůh mě uzdravil. Jak dobře ses za mě modlila!“ Ach, tyto dopisy, které obdivovaly naše vychovatelky, byly neúmyslně spáleny! Kolikrát jsem je slyšela říkat, že nikdo nemá takovou matku jako my… A měly pravdu. Skutečně jsem dostala tolik vytouženou milost a moje teta se uzdravila, i přes nepříznivé předpovědi. Podařilo se jí zúčastnit mého prvního svatého přijímání a žila pak ještě dalších 7 let. Zemřela rok poté, co jsem opustila internátní školu. Když umírala, řekla mi, že mi dluží sedm let svého života.

Ale zpátky k době, která předcházela mému 1. svatému přijímání. Trpěla jsem velmi skrupulemi, což otravovalo můj život natolik, že když mě napadla nějaká výstřední myšlenka, ihned jsem běžela za přední vychovatelkou našeho penzionátu. Ona byla ta, která měla na starosti naši přípravu. Tolik jsem se bála, že nekonám dobro. Avšak nebyla jediná, která musela naslouchat mým bláznivinám, protože dnes mohu směle říct, že to bylo bláznovství. Strach ze špatných myšlenek mě natolik ovládal, že pokaždé, když jsem šla ke zpovědi, která byla pro mne skutečným utrpením, jsem své myšlenky vyznávala znovu a znovu a popisovala je do nejmenších detailů, které se neobešly bez velkých vzdechů. Říkala jsem všechno, co mi přicházelo na mysl. Neopomněla jsem třeba příběh o velkých hadech a mém strašném strachu, aby se jeden neusídlil v mém srdci, takže jsem se usilovala je všechny vypudit, ačkoli samozřejmě žádní hadi nebyli. Jednou mi na konci zpovědi kaplan řekl: „Od této chvíle ti zakazuji, abys o tom ještě kdy řekla jedno jediné slovo.“ Ach, jaká to byla pro mne úleva, cítila jsem, že je to nemožné slovy popsat… Od toho okamžiku všechny mé skrupule zmizely jako mávnutím kouzelného proutku.

Aby nás povzbudili v konání úkonů ctností, dostaly jsme počítadlo, kterému se říkalo věnec praktik. Někdy mi činilo problém být věrná v počítání zrníček, ale uměla jsem si pomoci. Jednou jsem třeba měla za úkol konat malé skutky lásky. Když jsem pak spatřila učitelku, jak se blíží s tužkou a papírem, abychom jí nahlásily naše výsledky, pomyslela jsem si: „Co se mnou bude? Zapomněla jsem! Ale než přijdu na řadu, mám ještě čas… Rychle, rychle, musím si pospíšit: Můj Ježíši, miluji Tě.. Můj dobrý Ježíši, miluji Tě…“ A když jsem došla na řadu, mohla jsem hrdě nahlásit: „Šedesát!“…. Ale jako poučení jsem si vzala, že moje skutky lásky byly příliš uspěchané a pro příště jsem se rozhodla vydat jinou cestou…
Konečně přišel ten nádherný den mého prvního svatého přijímání. Byl to den bez mráčků a vedle dne mých řeholních slibů to byl nejkrásnější den mého života. O tom dni mohu říci, že mi utkvěla v paměti nádherná báseň pro Maminku, ze které si pamatuji už jen tyto řádky: „Tak překrásný den mezi všemi dny! V Tvé paměti zůstane jako věrný přítel, kterého od Tebe nikdo a nic neodloučí. Vždy Tě spatřím tak jasný a modrý jako chrám v noci, jako svatostánek v oparu nebeském….“ Svěřili mi s důvěrou, abych tuto báseň recitovala. S hlubokým prožitkem jsem to přednesla ve jménu mých společnic, ale především sama za sebe. Ale když jsem měla předstoupit ke svatému přijímání, byla jsem zaujata pouze jedinou věcí, abych ho přijala velmi dobře. Řekli mi, že celý zbytek mého života na tomto okamžiku bude záviset. Vzpomněla jsem si na to a snažila se o co nejlepší možné přijetí, avšak jako dítě jsem neobdržela žádnou zvláštní milost, ani zvláštní směr pro můj budoucí život a tedy ani žádnou mimořádnou útěchu. Ale ten okamžik si vybavuji velmi dobře.

Na konci mše sestra Paula, naše učitelka, shromáždila děti u mřížky chóru a jako pozorná matka rozdávala několik kousků čokolády, o které si myslela, že je opravdu výtečná. O mě se však nikdo nezajímal a já jsem se cítila šťastná, že jsem zapomenutá mezi tvory a že mě nechali samotnou s Ježíšem. Nakonec mne vybídli, abych se vrátila do klášterní školy, protože obřad se konal ve vnější kapli kvůli rodičům. Až potom jsem uviděla maminku a tatínka. Seděli v první řadě, na čestném místě děvčátek, která přistoupila k 1. svatému přijímání. Cítila jsem se dojatá a hrdá. Jak se mi v tu chvíli zdáli krásní, moji milovaní rodiče. Pro mě tam v tu chvíli nebyl nikdo takoví jako oni. Navíc můj otec byl velmi pohledný a moje maminka měla na sobě jednoduché černé hedvábné šaty, avšak mé oči zaujalo především její ušlechtilé a způsobné chování, kterému se nikdo nemohl rovnat. V tu chvíli jsem se cítila tak poctěna, že právě já jsem jejich dítě. Toho dne jsme neměly jíst s ostatními děvčaty penzionátu, ale byla pro nás připravena tabule v jiné místnosti, která byla vyzdobena květinami a girlandami. Jak mne to potěšilo! Všechno bylo tak nebeské tohoto dne! To odpoledne jsme se ještě vrátily do vnější kaple na nešpory, abychom obnovily křestní sliby a pomodlily se úkon zasvěcení. Pak jsme šli s maminkou a tatínkem do salonu, abychom se setkali s mou tetou. Rodiče byli překvapeni, že se všichni rodiče musí rozloučit se svými holčičkami v tak krásný den. Domnívali se, že si nás mohou nechat až do druhého dne. Moje teta jim odpověděla, že pravidla řádu to zakazují proto, aby si děti tento výjimečný a svatý den lépe pamatovaly. Večer mého 1. svatého přijímání pokračoval do naší ložnice (naše postele byly odděleny přepážkou z desek a byly obklopeny závěsy, které opravdu připomínaly malé cely) a já jsem u sebe propukla v pláč. Vychovatelka se hned přihnala ke mně, měla veliký strach a rozvažovala, proč tolik brečím. Nedokázala jsem jí ani odpovědět, až jsem skrze vzlyky ze sebe vypravila: „Je to proto, že den mého prvního svatého přijímání skončil!“

Druhý den jsme měli strávit s rodiči. Ach, tento den je pro mne poznamenán smutkem. Opět jsem se shledala s tatínkem a maminkou. Tolik jsem trpěla odloučením! S nimi to bylo jako v nebi, ale toto nebe mělo mít krátkého trvání, protože již večer nás museli rodiče opustit a vrátit se domů. Šli jsme na procházku v okolí. Zašli jsme na pole, kde rostly velké sedmikrásy a chrpy. Ale abych je mohla natrhat, musela bych se pustit tatínka za ruku a já jsem raději chtěla být co nejblíže u něj. Dívala jsem na něho a střídavě na maminku. Mé malé devítileté srdce bylo propastí lásky a plné něhy k nim. Také jsem velmi vzpomínala na mé sestřičky Leonku a Helenku, které musely zůstat v Alençon.

Célina - Jenovéfa od Svaté Tváře

Na své první svaté přijímání jsem byla velmi dobře připravená v dostatečném předstihu od svých drahých sester. Především však poslední tři měsíce před touto událostí se o mě pečlivě staraly. Naše maminky, Marie a Pavlína, měly v přípravách každá svou roli. Marie byla maminkou, která to organizovala a Pavlína mou duchovní maminkou. Vlastně to byla Pavlína, kdo mě na svaté přijímání připravil. Každý večer, po návratu z opatství, jsem zaujala místo na jejím klíně.

Ach, jak opravdově jsem byla připravená, když začala naše duchovní cvičení, která nás měla uvést na svatební hostinu! Měla jsem takovou představu o čistotě srdce, že jsem do něho nechtěla vpustit nic, co by ho mohlo zakalit. Během těchto duchovních cvičení jsem se stala skutečnou chovankou opatství a zůstávala jsem tam i přes noc. To bylo pro mě skutečně těžké. Nemohla jsem si zvyknout na život bez mého tatínka a sester, hlavně však na noci, které byly tak smutné bez mojí Terezky. Budily mne noční můry a probouzela jsem se s pláčem. Nebyla jsem ale sama, protože když jsem se vzbudila, u sebe jsem viděla vychovatelku, která mi přišla osušit slzy s mateřskou dobrotou. Poradila mi, abych se upokojila, že tyto noční můry přejdou.

Terezie za mnou chodila každý den s tatínkem. Jednou v ruce držela kytici malých třešní a podávala mi ji s takovým výrazem nepopsatelné něhy, že tento její tak lahodný pohled zcela pronikl mé srdce. To se stalo už před 29 lety… Každé jaro, když se tyto třešně objeví, nikdy nemeškám, vlastně už instinktivně, abych z nich také udělala kytici a potěšila se pohledem na ni. Ten pohled vyvolává záplavu vzpomínek v mém srdci.

Konečně ten nádherný den nastal. Způsob, jakým to zachytila Terezie, je vlastně ozvěnou mých vlastních pocitů, které bych zcela upřímně napsala stejně tak. Dokonce ještě dnes se chvěju při pohledu na „sněhové vločky“ (děvčata v bílých šatech, která přistupují k prvnímu svatému přijímání)… Zpěv „Ó svatý oltáři, obklopený zástupy andělů“ ještě dnes rozechvívá mé srdce. Zkrátka všechno, co mi připomíná událost toho dne, je prosyceno jedinečnou vůní, jehož sladkost nedokázal odvát ani čas. Vzpomínám si, že mi připadl úkol přednést „Úkon pokory“ a byla jsem tomu velmi ráda. Celým srdcem a s přesvědčením jsem nahlas řekla: „Kdo jsem já, můj Bože, že jsi na mne milostivě pohlédl? Odkud pochází toto mé štěstí, že Pán můj a Bůh můj touží přijít ke mně, která jsem ubohá více než pouhé nic?“

Ano, bylo to s nevýslovnou radostí, s jakou jsem přijala svého Milovaného. Čekala jsem na něho tak dlouho. A kolik věcí jsem mu musela říct! Řekla jsem mu, aby měl se mnou vždy slitování, aby mne ochraňoval a aby nikdy nedovolil, abych ho urazila. Pak jsem mu darovala své srdce a slíbila jsem mu, že mu budu zcela patřit. Opravdu jsem pocítila, že mě milostivě přijal za svou malou snoubenku a že splní úkol, který jsem mu dala: aby byl mým ochráncem. Pocítila jsem, že mě vzal pod svůj dozor a že mě bude chránit ode všeho zlého. Po této vzájemné výměně slibů, bylo řečeno vše. A k tomu, srdce malé Celiny bylo tak plné pocitů pokoje, míru a nebeské radosti, které ji zaplavily, že její modlitba skončila v záplavě slz…

Ten večer jsem to byla já, kdo recitoval Úkon zasvěcení Panně Marii. Ach, jak jsem byla šťastná, že to pronáším v přítomnosti všech a dávám tak neodvolatelně sebe mé nebeské Matce, kterou jsem milovala s velkou něhou. Zdálo se mi, že přijímá tohoto malého sirotka u svých nohou jako svého, jako své dítě.

Ten den byl skutečně mým dnem zásnub. Od této požehnané události jsem dokázala napravit jisté své chyby, které jsem před tím nebyla schopna přemoct. Může to někoho překvapit? Vždyť když se jeho krev smísila s mou krví a jeho tělo se stalo součástí mého těla, nedošlo snad k celkové proměně? Oheň Božské lásky, který mnou proniknul, mne očistil ode vší poskvrny, a jak už očista jednou proběhla, nic nemohlo zabránit zažehnout pochodeň jasným ohněm, který bude vždy odolný vůči plamenům pekla, do kterých měl ďábel záměr nás uvrhnout.

Z korespondence Matky Anežky od Ježíše:

snad 20. 12. 1882:

Jsi stále a navždy moje drahá holčička, děťátko, které jsem připravovala na první svaté přijímání. Ano ta, kterou jsem poprvé přivedla k Ježíši! Ach, ale takové tituly jsou pro mne příliš krásné, nemám na ně nárok… Vždy si vzpomeň na své první svaté přijímání. Tato myšlenka Ti dodá odvahu v těžkých chvílích.

Leden 1883:

V první řadě Tě líbám, moje drahá, mám potřebu Tě pohladit tak něžně jako v minulosti. Pak mě nechej posadit si Tě na klín jako v čase Tvého prvního svatého přijímání… Ach, nebyly naše malé večerní přípravy sladké? Mám na ně tak krásné vzpomínky. Moje holčičko, je potřeba vzpomínat na krásný den svého prvního svatého přijímání, aby ses povzbudila v konání dobra a plnění slibů, které jsi Ježíši s horlivostí toho požehnaného dne učinila.

Prosinec 1883:

Moje malá Celino, holčičko, kterou jsem přivedla k dobrému Bohu v den jejího prvního svatého přijímání. Jsem Tvou kmotrou a s těmito tituly mohu uplatňovat svá práva. Podívejme se na to takhle: není to tak, že Tvé srdíčko je mým dědictvím, můj majetek. Ach, jak dobře se budu starat o svůj pozemek. Postavím nádherný hrad tam, kam bude chtít malý Ježíš, Panna Maria a andělé přijít, aby si odpočinuli. Vysázím pěkné chodníčky, zaseju krásné květinky, lilie nevinnosti a fialky pokory. Nebude to okouzlující? Ale potřebuji Tvou pomoc. Já jsem architekt a inženýr. Ty jsi zedník a zahradník.